Recenze

Pokud máte rádi moderní jazz, který reflektuje dlouhodobější historický vývoj a nepřehlíží ani současné nejazzové vlivy, neměli byste minout bez povšimnutí nové album virtuózního kanadského basisty Alaina Carona. Pro toho, komu jméno muzikanta pocházejícího z frankofonního Quebecu nic neříká, přidávám drobný exkurs do jeho biografie.

Hlavním tématem této knihy je popis jazzové hudby, jejího vývoje a osudu v době normalizace (1968 – 1989). Kniha zároveň porovnává situaci před rokem 1968. Autor zde zdůrazňuje úspěchy jednotlivých hudebníků na evropském území, avšak zároveň zde také zachycuje úskalí hudebníků, kteří zde po roce 1968 zůstali – rekvalifikační zkoušky, cenzuru, problémy s honoráři apod.

Okamžitě, po pár prvních tónech alba, se mi chtělo zvolat: „Jazzová avantgarda 60. let je zpátky!“ Takový je i můj hlavní dojem z alba, i když byl při dalším a poté i opakovaném poslechu nahrávky trochu upraven. Saxofonsita místy skutečně zní např. jako Albert Ayler. Album pro mne bylo překvapením.

V pořadí již čtvrtá knížka šiřitele jazzové víry Vladimíra Kouřila (1944), by se měla stát povinnou četbou nejen pro vyznavače jazzu, ale především pro ty, kteří stále ještě v dnešní době drze tvrdí, že za komunistů bylo líp. Proč? Odpověď je velice jednoduchá. Čtenář najde v knize jednoznačnou odpověď. A to nejen proto, že sám autor na vlastní kůži poznal jako člen Jazzové sekce, jak se žije v komunistickém kriminále.