Do Hradce Králové se již po pětadvacáté v úterý 8.října vřítil jazz! JAZZ GOES TO TOWN! Festival, o krerém tady píšu rok co rok, a nesmírně rád. Zažil jsem dramaturgickou éru Martina Brunnera a stejnou měrou, byť jinou silou, jsem byl pohlcen jasnozřivou progresivitou Zdeňka Závodného. Po pěti letech Závodný předává pomyslný štafetový kolík dalšímu jazzovému vizionáři, Michalu Wroblewskému, který povede JGTT od příštího ročníku…

A letos to začalo zostra, jak se na Závodného pojetí sluší. V restauraci Černý kůň vystoupilo mladé pražské trio Jungle Debris, jež mne velmi mile překvapilo. Trojlístek Martin Debřička (tenor a soprán sax), Luan Gonçalves (kontrabas) a Jakub Švejnar (bicí) navzdory svému mládí dokázala nakládat s free-jazzovou materií vskutku tvořivě, s dynamickou i kompoziční vyzrálostí, takže skladby měly hlavu a patu. Navíc se do takto uchopené rozvolněnosti (což ale neznamenalo omezení, svázanost, jak by se mohlo zdát, nýbrž šlo o narativní usměrňování), mísily bez nadbytečné ukecanosti minimalismus, pozoruhodné lyrické exprese (což není oxymóron), power-jazz (za pomoci elektroniky) a etnické písně. Není divu, když kontrabasista je původem Brazilec…

V sále Studia Beseda pak vystoupily dvě kapely. Zdánlivě na protilehlých pólech, ovšem pro Didrik Ingvaldsen Ensemble a Muff platí nezpochybnitelný společný jmenovatel: energie a kvalita ve vší urputnosti, jaké je jazzový hudebník schopen!

Oktet Didrik Ingvaldsen Ensemble je vpravdě mezinárodním uskupením, spojujícím navíc skandinávskou, berlínskou a česko-moravskou jazzovou scénu. Vedle lídra, trumpetisty a skladatele Didrika Ingvaldsena, jej tvoří další trumpetista Nikolaus Neuser, tenorsaxofonista Tobias Delius, alt a sopránsaxofonista Radim Hanousek, trombonista Jan Jirucha, pianistka Reiko Okuda, kontrabasista Marian Friedl a bubeník Dag Magnus Narvesen. Zahráli čtyři kompozice. Tu úvodní odstarovalo antré v podobě řízené improvizace, posléze se z pódia vyřinula jazzová tavenina, jakou lze u nás slyšet zřídka. Unisona dechových nástrojů střídaly kontrapunkticky vedené hlasy a změti, protkané nervním pianem, zahutněné plazmaticky dmoucí i břitkou rytmikou, korunované výtečnými, strhujícím způsobem vygradovanými sóly. Dynamické, melodické i rytmické proměny přicházely sice nečekaně, ale ústrojně, ve prospěch kolektivní stavby jedinečně vznikajících kompozic. Sazby dechů byly místy dechberoucí, nemilosrdné, barevně nevšední, ale nejpozoruhodnější na této hmotě bylo to, že v ní nechyběl třeba odkaz orchestrálního mistra Ellingtona. Všichni aktéři si za svoje výkony zaslouží absolutorium, jeden jako druhý…a druhá. Ovšem kdo mne doslova zvedal ze sedadla, byl Friedl. Tedy ten, kdo byl vzadu, ale bez něhož by nejen rytmika nemohla být tak úžasně jad(e)rná. K folklórním citacím, zpěvnosti a mingusovské energii z jiných projektů, kde působí, tady přidal bezbřehou herní fantazii a chuť experimentovat s postupy volné improvizace. Úchvatný set!

Kapela Muff v Hradci Králové zahájila tuzemskou tour v souvislosti s čerstvě vydaným, v pořadí již čtvrtým albem „Fatalust“ (vydal nezávislý label Polí5), které si nadělila k dvacetinám. Zdá se to neuvěřitelné, že Marcel Bárta (tenor a soprán sax, klarinet), Jiří Šimek (el.kytara), Jakub Zitko (klávesy, samply), Jakub Vejnar (baskytara) a Roman Vícha (bicí) spolu hrají již dvě dekády! A za tu dobu urazili cestu od klasických groovů k vybroušenému elektrickému jazzu, v němž se snoubí v dokonalém tvaru (protože s přehledem, nadhledem a vtipem) hard-bop, jazz-rock, nu-jazz a dokonce psychedelie. Muff přitvrdil, ale zároveň dokázal vykreslit melodickou lyriku stejně brilantně jako vyostřit frázování, umocnit emoce a hutnost zvuku. V jejich nových skladbách proudí nepřetržitě vzájemná interkace, z níž pak vybuchují sóla především Bártova. Nemohlo by se tak dít, kdyby rytmika nepracovala jako dobře namazaný stroj; Vejnar i Vícha by měli mít na svoje ruce zbrojní pas. Šimek se Zítkem zahušťují materii jakousi člověčí elektronikou; tím míním instrumentální um na ose srdce-rozum-prsty, který je elektronikou obohacen k výrazové opravdovosti. Mohlo by se říci, že i dokonalosti, ale v téhle hudbě nemůže nikdy nastat dokonalost, neboť jazz je nikdy nekončící hledačství. A dobrodružství. Marcel Bárta je toho zářným příkladem. Jeho cesta instrumentalisty doznává projekt od projektu zásadních proměn, aniž by ale jakkoli zavrhnul ony rozvětvené jazzové kořeny. On je tak nějak propojuje jinak, hledá a nalézá nové souvislosti, mění proudění mízy. A ruku v ruce s tímto tvůrčím procesem stírá rozdíly v uchopení saxofonů – tenora a sopránky. To, co začal v první polovině šedesátých let Eric Dolphy a John Coltrane nestačil rozvinout, to (zdá se) nalézá on pro 21.století. Neskrývám svůj letitý obdiv k němu (je fér to přiznat), ale při tomto koncertě jsem si naplno uvědomil, že směřuje někam, kde jazz opět nabývá rovnováhy mezi spiritualitou a živočišností. A mezi tradicí a experimenty současnosti, která takto přestává být postmodernisticky bezpohlavní…

(autor fotoreportu: Ester Šebestová)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..