Vyhlazovacích Sto múch...
zvuk90%
obal80%
hudba70%
80%Průměrné skóre

Po čtyřech letech odmlky vyšlo letos 17.srpna díky labelu Hevhetia čtvrté, tentokrát eponymní album slovenské kapely STO MÚCH. Čekalo se na něj opravdu netrpělivě…

Členové celé ty roky samozřejmě nezaháleli – přiváděli na svět děti a věnovali se jiným projektům. Jako třeba Marcela Vilhanová, nyní Cmorejová, jež pod jménem Maca vydala v roce 2015 výtečné album „Platňa roka“. Znovuzrození Sto múch se datuje do jara 2017; znovu se sešli Luca Žiaková (zpěv), Maca Cmorejová (zpěv, akordeon, sax), Juraj Haško (klávesy, zpěv, lídr), Martin Novák (kytara), Miro Páv (baskytara) a Ján Fiala (bicí) a začali pracovat na nových písničkách. Nyní je na světě kolekce jedenácti nových songů, jež nepostrádají opět svěžest, nadhled a ironii.

Několik roků dospělého života v rolích matek, otců, manželek, manželů, milenců, opuštěných milenců, navrácených milenců, umělců na volné noze, učitelů, psycholožek, herců, hereček a zahrádkářů začátečníků přineslo nápad, že to chce vysloveně nějaký úlet,“ vyjádřila se kapela. „A tak chceme svým fanouškům, obohaceni životními zkušenostmi ale i vráskami a kilami navíc, představit svoje písně o lásce.“

Smysl pro parodii skupina ještě více vyšperkovala nejen po textové stránce, ale též hudebně. A protože jsem si album poprvé pustil tehdy, kdy jsem chtěl vyskočit z toho existenciálního kolotoče všedních dní, sedlo mi navýsost! Každá z písniček má svůj šaškovský ksicht, tu roztlemený od ucha k uchu, onde s vráskou smutku či s krůpějí hořkosti. A jedna píseň je z rodu šansonů, životních pocitů, z nichž mrazí… a „Človek strom“ je vskutku jímavý!

V úvodní „Urobme si kapelu“ se Sto múch slétlo na populární kapely, jež oprašují časy normalizačního popu, byť ho halí do aktuálního kabátu a´la hip-hop či r´n´b. Rým „pionýrske lágre / šlágre“ je geniální. „Punčová“ je zase umně stylovou eltonovkou, z níž čpí sedmdesátky na sto honů jako z rozepnutých svazáckých košil. „Agát“ je naopak zasněný, vzdušný, lehounký popík a (abych byl genderově vyvážený) zasněná, vzdušná, lehounká popina, a rozdává se tu dobrá nálada, zpříjemňuje čas především skrze jímavý dech vokálů. Z písně „Malé plusy“ se vyklubala hitovka ve stylu pop-rocku, s nepřesléchnutelnou kytarou a´la Tom Petty, ovšem s trendy textem nelichotivým k mužům („Chlapa vždy musíš/počítat i malé kusy…“). Střet ženského a mužského elementu je obsahem i jazz-rockově šťavnatého songu „Poleno“; můžete hádat, kdo je tu dehonestován. Milá je „Insomnia“, najazzlá, evokující Lasicu, Satinského a Filipa. Metalovou kytarou uvozený funky odvaz skrývá „Dana“ („…spotřební daň/a Dana…“). Předposlední track „Závislí“ se od evokace Deža Ursinyho (text má blízko k jeho rozervané písni „Júlia v zime“) a přes jakýsi bílý soul dostane k tolik profláklé podobě oboupohlavního dueta, umocněného rockovými postupy. Závěrečný „Miláčik“ je příjemně najazzlý, s pěkným saxem a vokálním pohlazením, který vás tolika zasněnými opakováními skoro vyhladí

Zkusil jsem si tohle album pustit také, když mi bylo ouzko. A funguje! Tož, nechte se i vy vyhladit stovkou much…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..