Ve dnech 9. a 10.srpna se v Boskovicích uskutečnil FESTIVÁLEK BEZ BOJŮ A VÁLEK. Již XV. ročník přivedl do rekonstruovaného Panského dvora šest kapel napříč žánry, několik DJ´s a souboj divadelních improvizátorů. A to díky kulturnímu a komunitivnímu centru pro širokou veřejnost Prostor, který působí pod hlavičkou boskovického spolku Unijazz, jenž pořádá v červenci unikátní Festival pro židovskou čtvrť (letos již po sedmadvacáté!).

Páteční koncert v obřím stanu, kde sympaticky nechyběla vlajka Tibetu a Ukrajiny, otevřela indie-kytarovka Dalekko z Prahy. Živá kolekce deseti písní mne mile překvapila svojí atmosférou, zralostí a silou výpovědi, jež svědčí především o autorské invenci zpěváka a kytaristy Pavla Sajnera. Ovšem celá pětice je kongeniálně sehraná – u další kytary Jan Prucek, s baskytarou Jan Patka, za bicími Filip Hisem a s klávesami i programováním hudebník dB. Kapela pro svůj set vybrala písně z obou alb – „Neběžel jsem tudy?“ (2015) a „Hudba budoucnosti“ (2018), které vydal label Tranzistor. Zazněly v plné parádě „Dýchej“, „Moře“, „Nechoďte ještě spát“, „Pondělí“, „Pokoj“ a další pecky, sycené nejen typickým britským indie-rockem, ale k mojí neskrývané radosti také estetikou Joy Division.

Do noci pak kralovala dvojice zvukem „nemocných“ Bretonců Malade(s). Post-rockový kytarista Tanguy Moaligou a klarinetistka Louise Goupil, která zároveň zvuk obou nástrojů naživo míchala, vrstvila a porcovala, uhranuli posluchače nakažlivou směsí ambientní melancholie, progresivního pojetí bretaňské hudby pod bucharem techna, brutálního noise a hyponotického trip-hopu s výrony free-jazzu. Živé zpodobnění materiálu z jejich poslední desky „Toute Chose Visible“, vydané letos na jaře na značce Salamah Productions, dostalo podobu dvou rozměrných kompozic. Oba protagonisté až opojně pracovali s proměnlivou vyhroceností zvuku, s barvami, zatěžovali i čeřili rytmická podloží, hluk dokázali rozpustit v éteričnosti, již posléze nelítostně rozdrásali znásobeným atakem. Vyvrcholení jak se patří!

Sobotní program začal divadelním improzápasem Lísky vs. Allimp, tj. Brno/Boskovice vs. Ostrava, tři muži vs. tři ženy. Zvítězili domácí, ale o to ani tak nešlo. Všichni aktéři prokázali schopnost bleskově reagovat a někteří i bryskně vypointovat stoprocentně improvizované etudy na vylosovaná témata a prostředí, zadaná veřejností.

První kapelou večera byla domácí post-undergroundová kapela Nadívaný skřivánek. Typicky polodeklamované texty, odrážející spíše bahno tohoto světa, byly obaleny oním typicky charakteristickým výrazivem založeným na výrazně rytmické a melodické figuře. Pozoruhodným jevem bylo zapojení dvou elektronických klávesových nástrojů, jež tyto figury obohatily o kontrapunkt. Polopěvecké party byl zpívány buď unisono, nebo ve třech, také sólově. Někdy to evokovalo Půlnoc, leckde Umělou hmotu či DG-307, kdy se ale zajíčkovská deklamace často proměnila v topolovsky vyhrocené emoce. Kapela rozšiřuje undergroundové výrazivo též o baladickou pseudostarobylost (úžasně vygradovaná „Bříza“), kytarový zvuk a´la Lou Reed („Rád sahám“) a punkový tah („Pojď se mnou, moje milá“). Navzdory závažnosti témat (drogy, lidská krutost, hloupost, smrt), a leckdy až morbiditě sdělení („Řezníci“), bylo vystoupení Nadívaného skřivánka v podstatě příjemné…

Ovšem poté nastoupil uragán zvaný Čankišou. Hrdelní zpěv frontmana Karla Heřmana odstartoval omamně živočišnou a hudebně vytříbenou jízdu bezmála šamanské síly. Páteří koncertu byl samozřejmě materiál ze zatím posledního, skvostného alba „Supay“. Zvukové, barevné, rytmické a aranžérské roztodivnosti vyzněly naživo se stonásobnou silou. Během oněch patnácti písní ve fiktivním jazyce jsem si uvědomil, že jsou vlastně „na stejné brdo“. Ale to „brdo“ je tak chytlavé a variabilní! Samozřejmě to vyžaduje plné nasazení každého z hráčů, stejně tak absolutní naladění posluchačstva. Obé fungovalo na sto procent. Odvaz, energie, chuť, otevřenost. Robustní, syrový, ba primitivní zpěv je krásnější, než bývá ten vyumělkovaný, kantilénový; do rockově nadupané energie se noří etnické polyrytmy, balkánské, jihoamerické a bůhví jaké melodické názvuky, saxofony a trubka by se neztratily ani v Mingusově orchestru, didgeridoo rozeznívá mnohatisíciletou paměť australských Aboridžinců. Občas se roztlemí elektronická špinavost, rozpustilé banjo či skotačivé ukulele. Strhující set!

Pak už jsem ale bohužel musel odjet. Takže jsem pražskou nadnárodní kapelu Mr.Loco ani Prago Union neslyšel na vlastní oči. Ale tam-tamy posléze šířily zprávu, že do pěti do rána bylo co poslouchat…

(fotoreport: Tomáš Trumpeš)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..