Xose Miguélez, jazzové jsoucno a Kansas City
zvuk100%
obal80%
hudba80%
87%Průměrné skóre

Španělský saxofonista XOSE MIGUÉLEZ vydal nedávno vskutku pozoruhodný autorský debut. Zove se „Ontology“ a jeho vznik odstartoval zpěvník galicijské tradiční hudby, ve kterém mladý tenorsaxofonista narazil v roce 2017 na baladu, již před téměř čtyřiceti lety nazpívala jeho prateta Amparo žijící v jedné horské vesničce a zaznamenanou významnou muzikoložkou Dorothé Schubart. Totiž: kostru všech devíti kompozic tvoří motiv ze čtyř not ze začátku této lidové balady…

Byl to nápad producenta Matta Otto, významné postavy jazzové scény v americkém Kansas City (jako muzikant a producent se dosud podílel na padesátce alb!). Proto byl tento projekt v srpnu loňského roku premiérován právě zde, a za několik dní poté i v tamních studiích natočen. Miguélezovo kvarteto, včetně dvojice hostujících instrumentalistů, tvoří výkvět kansaské scény. Bubeník John Kizilarmut hrál třeba s Arethou Franklin, Branfordem Marsalisem, Clarkem Terry či New York Voices, kontrabasista Ben Leifer hraje snad se všemi, kdo v Kansas City něco znamenají (včetně zpěvačky Megan Birdsall), kytarista Storm Nilson se může pochlubit spoluprací s Adamem Benjaminem, Wyntonem Marsalisem, Brucem Formanem a Charliem Hadenem. Ve dvou skladbách je slyšet vibrafon Petera Schlamba (Electric Tinks, Ben van Gelder Quintet), ve čtyřech pak již zmíněný Matt Otto s tenorem a EWI. Nahrávku nakonec vydal seattleský label Origin Records.

Album je pochopitelně z větší části baladické. To ale neznamená, že není patřičně hutné, syrové, vzrušující. I pomalé fráze jsou zatěžkány emocemi, rytmika zčásti evokuje polyrytmy galicijských perkusí txalaparta. Nejpatrnější je to hned v úvodní skladbě, titulní „Ontology“, pak ve „Frozen Roses“ a „Autumn Flower“. Ovšem i v dalších baladických kompozicích se odehrávají náramné věci. Medově táhlá „Sweet Delia“ je zahuštěna dvěma tenory, jež prohlubují lyrickou zpěvnost a náladu, „Esperanza“ je naopak mírně roztančená, proměnlivá, s tepající i burácející rytmikou, v níž vystřihne výborné sólo kontrabasista, kytarista se zase dostane k nejvýraznější roli v osmém tracku „Shelter“. A pak jsou tu svižnůstky, jež umně narušují zpěvnou baladičnost alba. „Chasing Myself“ je prošpikována ostrými riffy, zahuštěna vibrafonem, který zde má i výtečný sólový chorus. Rytmika je sice hbitá a krevnatá, ale není těžkotonážní; jde o hard-bop s estetikou west-coastu. „Missed Call“ se zdvojenými saxy představuje naopak typickou hard-bopovou jízdu se sólem bicích a ostny free-jazzu. Závěrečná skladba „Under the Big Tree“ se pak přes vynikající sólo vibrafonu a řízně tepající rytmiku dobere až jazz-rockového vyvrcholení skrze erupci vyostřené kytary a elektronicky nabuzeného saxofonu.

Není to vlastně úplný konec alba. Ten tvoří více než minutový autentický záznam „Great Aunt Amparo Sings a Song“. A posluchači nezbývá než smeknout před tvořivými schopnostmi Miguéleze a jeho amerických spoluhráčů…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..