Nedávno v tuzemsku vyšlo album, a to vlastním nákladem, jež mne svojí energií a nekompromisností doslova zarazilo do křesla. Ale nebyla to tíha, naopak! Z té muziky šlehala radost a obrovské nasazení a jakási všeobjímající lehkost hudebního vyjádření, které nabíjelo… Řeč je o CD po názvem „Oxymoron“, jež natočil soubor FREE ART SEXTET.
Ten založil bubeník Radim Kolář, spiritus agens alternativního hudebního dění v Blansku, člověk-pábitel. Po studiu hry na bicí nástroje na brněnské konzervatoři absolvoval obor multimediální kompozice na JAMU. V osmdesátých letech byl členem Orchestru Studio Brno, hrál také ve Státní filharmonii Brno a Moravské filharmonii Olomouc, jako vyhledávaný studiový muzikant se podílel na více než 2.500 snímcích napříč žánry. V 90.letech působil pak v zahraničí, od nezávislé improvizační scény až po zaoceánské lodi. Ve Free Art Sextetu se obklopil zkušenými hudebníky z oblasti soudobé vážné hudby, jazzu a volné i řízené improvizace. Všech šest skladeb alba vznikalo v reálném čase, bez přípravy kompoziční či jakékoli jiné. To jest formou „anarchické spolupráce“, jak se vyjádřili sami muzikanti.
„Svým způsobem je to oxymoron, kdy každý dělá co uzná za vhodné, a přesto se to nazývá spoluprací. Nástroje se doplňují a spoluhráči se vzájemně překvapují. Kupodivu výsledek není chaotický, jak by se čekalo…“
A kdože to jsou ti spoluhráči? Znají se už nějaký ten pátek, hrají v různých sestavách, takže se navzájem dokáží až kongeniálně slyšet. A na nahrávce je to znát v plné síle. Za pianem (akustickým i elektrickým) Peter Graham (alias Jaroslav Šťastný, avantgardní skladatel), tenorsaxofonista Pavel Zlámal, o němž jsem tady psal již hojně, kytarista Jan Navrátil, baskytarista Rudolf Drozd a kontrabasista Vojto Janespal, kteří takto společně tvrdí muziku dvojnásob.
Bezmála sedmdesátiminutová jízda svobodnými vodami začíná hned v úvodní skladbě „Oxymoron“; hutný zvuk, hustota nástrojových hlasů a pnutí mezi nimi, intuitivní práce s dynamikou, to vše naplňuje improvizační tok power-jazzovou energií. Ta je společným jnenovatelem všech skladeb. Ovšem každá je jedinečná co do budování struktury a pojetí sólových chorusů. Všechny hlasy jsou sice rovnocenné, žádný netrčí na úkor druhého, a vzájemně se tak obohacují, ale občas se nějaký aktér odlepí a vystřihne parádní sólo. Evokuje to onu ranou fusion tvorbu Milese Davise. Desetiminutový „Spánkový deficit“ je tvořen znervóznělou rytmikou a pianem, sax vyvře na povrch a vzápětí je pohlcen hustým proudem, kytara odsekává, el.piano perlí, skladba získává až acidovou příchuť. „Vedlejší příznaky“ nádherně dokládají sílu kontrapunkticky zdvojené basové linky, nad níž pak burácí brunátná kytara, již vystřídá vskutku kontrastní pisno, neboť až ellingtonovského zvuku, poté nečekaně vlídný tenorsax, což sexteto svede na swingové zcestí; v závěru díky kytarovému sólu vzkypí jazz-rock. Další překvapení skrývá patnáctiminutová „Fuchimi Navaia“. V úvodu je posluchač zaskočen ambientním mračnem, postupně fenneszovsky vrásněném, jež ústí do houstnoucího plazmatu meditativní šíře a hloubky. Poté se to sleje do přímočarejšího tvaru s prvky minimalismu (el.piano), posléze do čubčího lektvaru s ostny free-jazzu. Podle mne absolutní vrchol alba! Skladba „Groundhog Day“ v sobě spojuje elektronické tajemno s fusion a power-jazzem; hmota je tu zahuštěna varhanní jíškou, probublávanou saxem a el.pianem. V závěru vše zvolní, takže posluchač má možnost nadechnout se před finálem v podobě skladby „Funtown“ (13:22). A ta je zprvu opravdu radostná, s úvodním duetem jemně jazzové kytary s kontrabasem, pohodovým swingováním s teplým tenorem a´la Ben Webster; roztančenost pak ale střídá zdramatizování: power-jazz, free-jazz i jazz-rock, vše korunováno varhanním zahušťováním ve stylu space-jazzu. Dokonale eklektická hudba, spojující jazzový vývoj od poloviny 20.století. Tento inspirační zdroj pravděpodobně nikdy nevyschne…
A zde jsou čerstvé ukázky plus kontakt, přes který lze CD koupit:
