Improvizační pohyby Nebuly Machiny

Improvizační pohyby Nebuly Machiny

zvuk
100
obal
100
hudba
90
97

Pod mysteriózním, až zaklínacím názvem NEBULA MACHINA se skrývá francouzsko-italské experimentální trio, složené z hudebníků, kteří se jinak pohybují na rozličných žánrových i světových scénách. Na slovenské značce Hevhetia jim nedávno vyšlo album s neméně vzrušujícím titulem – „Vento nebbie torrenti“. Reflektuje pohyby větru, par, lidských myšlenek, vědeckého a technického zkoumání; alespoň já to tak cítím. Sama hudba je směsí duchovna a fyzična, něčím mimo obvyklý poslech. Spíše než o poslech tu jde o ponor, vhled, chápání…

Kontrabasistka Leïla Soldevila není čtenářům Jazzportu tak úplně neznámá; ještě s příjmením Renault byla členkou sexteta zpěváka Loïs Le Vana, jehož album „The Other Side“ jsem tady před lety recenzoval. Jinak je její záběr neobyčejně široký – působí v souborech hrajících jazz, volnou improvizaci, hudbu kurdskou, ruskou, orientální, francouzský šanson, pop, Nové tango i klasickou hudbu. Trumpetista Jérôme Fouquet hraje improvizovanou a soudobou hudbu nejen doma, ve Francii, ale často také v Japonsku. Italský hráč na kontrabasový klarinet Ugo Boscain patří k vyhledávaným improvizátorům na evropské scéně; studoval u takových osobností jazzové avantgrady, jako Steve Lacy, Mal Waldron, Evan Parker a Johannes Bauer. Hrál pak s kdekým, včetně Joelle Leandre a Anthonyho Braxtona.

Všech šest skladeb vzniklo volnou improvizací na určité téma. Posluchač je svědkem kongeniální souhry, jež vyvěrá nejen z hudebních zkušeností, schopnosti naslouchat tomu druhému, ale také ze shodných představ a cítění mimohudebních inspirací. Nic nevzniká jen na odiv, prvoplánově; výrazové prostředky zůstávají střídmé, bez samoúčelné exprese či dokonce zvukové brutality. Je nutné se do poslechu opravdu vnořit a nechat se unášet témbry, chvějivými tóny, niterností mikrotonálních ploch, jemnou proměnlivostí.

Úvodní „Vendavel“ (Vítr Maroka) má až ambientní náladu, pozvolna houstnoucí, „Simoun“ (Teplý vítr východního pobřeží) je naopak neklidný, sálající, s řinoucí se trubkou. Všechny tyto polohy se vzápětí slejou v prvním vrcholu alba, sedmiminutové skladbě „Tension de Vepeur“ (Tlak páry). Tady se navíc proplétají rytmické figury, jež dokonce evokují swingový rytmus, přičemž se materie postupně zahušťuje, a hudba tak získává na naléhavosti. Následuje devítiminutový track „L´eau de la Loue“, kde to chrastí, ťuká, šustí, frfní, brblá, chrchlá; vše houste, nabývá na intenzitě, ale muzikanti netlačí na pilu, rozehrávají neidiomatickou improvizaci jako něco naprosto přirozeného, muzikálního, srozumitelného, vpravdě narativního. Příkladem vrcholně pojatého kontrapunktu je osmiminutový improvizační zázrak jménem „Wadi“, vůbec ne efemérní odraz dramaticky pojatého free-jazzu, v němž našly domov všechny tři nástroje; pro mne absolutní vyvrcholení alba. Finále v podobě desetiminutové skladby „Les Filles de Guozhuang“ začíná svižným kontrapunktickým vedením hlasů, ale posléze zvolní a rozprostře se do meditativních, širokých témbrových ploch, jež se posléze rozpustí v osamělém klarinetovém bublání a klapání trumpetové mechaniky. Aby se pak trio ještě jednou vzepjalo k poslednímu dechu…