Svěží eklektismus On The Raw
zvuk95%
obal90%
hudba85%
90%Průměrné skóre

Barcelonskou úderku ON THE RAW tvoří pětice výtečných muzikantů z katalánské scény progresivního rocku, jež se rozhodla věnovat cele instrumentální hudbě s příměsí jazzu – Alex Ojea (bicí, perkuse), Jordi Amela (piano, klávesy), Jordi Prats (kytary), Pep Espasa (saxofony, flétny) a Toni Sanchez (el.bass, kontrabas). První březnový den kapele vyšlo ve vlastní režii druhé album „Climbing the Air“…

Novinka je ještě svěžejší, než debut „Big City Awakes“ z roku 2017. Ten jim otevřel cestu na mezinárodní pódia s takovými osobnostmi, jakými jsou americký kytarista David Fiuczynski, členové King Crimson Tony Levin a Pat Mastelotto či německý multiinstrumentalista Markus Reuter.

Sedm kompozic, jež na albu znějí, nepřinášejí zhola nic nového, dosud neslyšeného; přesto je radost tuhle muziku poslouchat. Od úvodní skladby to posluchače uchopí za uši a nepustí. „Climbing the Air“ je bezmála devítiminutová jízda od space-rocku přes jazz-rock a art-rock k jakési fúzi Spyro Gyra a Pink Floyd. A když se náhle vynoří vášnivá latina, evokuje to rané Jazz Crusaders; i s výtečnou flétnou, která zní překvapivě kultivovaně, přesto šťavnatě, a s elektrickou kytarou, jež naštěstí nenapodobuje Santanu. „Red Roses“ jsou zabarvené flamencem, s parádním flétnovým sólem a melodicky klenutým sopránsaxofonem. V „Resistance“ se z řízných riffů vynoří altka, v druhé půli prudký tok tvoří propletec sólujícího syntezátoru, kytary a houslí hostujícího Samuela Garcii. Poté album nabírá obrátky. Úvod „MoneyPenny“ připomíná Black Sabbath, ale vzápětí vítězí jazz-rock s výrazným partem elektrifikované trubky (Garcia). Nechybí ani najazzlá kytara, saxofonové sólo a funkové vzepětí. To se nakonec rozpustí v pinkfloydovsky zvukomalebném lyričtění se závěrečným, neobyčejně melodickým chorusem saxu. Floydi jsou cítit také z úvodu skladby „Herois“, ale pak se z palety barev vynoří flétna a znásobený hlas mezi ženou a dívkou (hostující Cristina Falcinella). Po půli osamí akustické piano, aby se kapela přidala v dramatickém rozpoložení, korunovaném tenorsaxofonovým sólem. Sedmiminutový „Blackmail“představuje další polohu kapely – jazzové groovy zahuštěné varhanami, postupně se během sól měnící ve vzrušující monolit z art-rockových sazeb. Finále alba je pak ve znamení kompozice „Skeptic“ (8:44). Posluchač ale rozhodně nepropadne skepsi, neboť nebude ani stíhat sledovat proměnlivý proud hudby. Funky odér, dynamické a výrazové zlomy, sóla bezpražcové baskytary, varhan, kytary náhle vystřídá swingující rytmus s kontrabasem a sóla altky a el.piana; ostré kytarové riffy tok posléze zdrsní, vzápětí se vynoří lyrická plocha tvořená akustickou kytarou, flétnou a mellotronem a´la raný King Crimson, v závěru flamencové tleskání…

Jednoduše navýsost šťastně uchopený hudební eklektismus!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..