Čtyři výtečné reedice legendárních tuzemských jazzových alb
Zvuk100%
obal, booklet100%
Hudba100%
100%Průměrné skóre

Díky brněnskému vydavatelství Indies Happy Trails (obvzláště pak aktivitě Jaromíra Kratochvíla) se může tuzemský jazzofil, nejen polský či španělský (!), konečně seznámit s historickými nahrávkami československých jazzových legend. Jako první byl Karel Velebný, zásadní postava zrodu našeho moderního jazzu, kterému label vydal komplet osmi CD v roce 2016. Obsahuje remasterované podoby alb, jež Velebný nahrál s formacemi Studio 5 a SHQ v letech 1959-1973 pro Supraphon. Včetně titulu „Jazzové nebajky“, kterou Česká jazzová společnost vyhlásila jako nejlepší domácí jazzovou desku před rokem 1989. A na přelomu loňského a letošního roku se objevila reedice čtyř dalších, navýsost zajímavých alb – Luděk Hulan: „Jazz In My Soul“ (1965), Rudolf Dašek: „Pohádka pro Beritku“ (1971), Traditional Jazz Studio: „Entomologův sen“ (1973) a eponymní debut kvarteta Naima (1988).

LUDĚK HULAN a album „Jazz In My Soul“, jež vyšlo v roce 1965, bylo do roku 1979, kdy už se nedožil LP „Milá společnost“ (zemřel 22.února téhož roku), prvním a jediným sólovým albem tohoto fenomenálního kontrabasisty, vokalisty a skladatele! To se nedá označit jiným slovem, než ostuda. O to nepochopitelnější je vztah Supraphonu k těmto vzácným nahrávkám dnes; vždyť už není čas normalizace, tudíž nevydávání takových skvostů je pak projevem čeho?! (Poukazovat na fakt, že CD jako nosič je už passé, vyznívá směšně vzhledem k hojným reedicím popových a rockových nahrávek.) Naštěstí poskytl práva jiným labelům, jež projevily zájem; nejdříve do Polska či Španělska (to se týká hlavně jazz-rocku a free-jazzu), nyní také Indies Happy Trails. Ale zpět k Hulanovi. Tahle deska je sestavena ze studiových nahrávek z let 1962-64, takže jde v podstatě jde o kompilát skladeb s různými sestavami. Najdeme zde trio (s bubeníkem Ivanem Dominákem a pianistou Rudolfem Roklem), k němuž se přidávají v různých konstelacích kytarista Vladimír Tomek, trumpetista Richard Kubernát, altsaxofonista Karel Krautgartner, flétnista Zdeněk Zika či trombonista Artur Hollitzer. Hulanovo cele autorské album obsahuje 11 tracků, včetně dvou třívětých suit. „Skladby mohou být jakkoli složité, ale vždycky to je jazz,“ napsal na adresu Hulana v roce 1965 básník Jaromír Hořec. „Navíc – to je známka Hulanových velkých kvalit a osobitosti – jeho tvorba v sobě pokaždé má pečeť života a lidské komunikace. Ty skladby nejsou umělou spekulací a tím pádem mrtvě zrozenou tvorbou. Mluví jimi imaginace a lidský cit. Pulsují krví života.“ Každý track tato slova potvzuje. A rád bych zdůraznil ten fakt, že moderní jazz, i když přestal být taneční hudbou, může přinášet radost a zábavu. Byť Hulan přenechává většinu sólových chorusů jiným, je to on, kdo táhne ostatní, kdo nejen muziku tvrdí, ale také tvoří. Vlastní sóla také doprovází unisono vokalizováním („Víra“, „Jak nízko je měsíc“ a závěrečná „Miss Martingale“). Ve třetí části suity „Duše jazzového hudebníka“ („Exprese“) vystřihne parádní scat. Ostatně tato svita, nahraná v triu, má ještě části „Opojení“ a „Nervozita“, přičemž je protkána recitací Milana Macha. Ano, „je to dobrý kazatel a já mu věřím…“. Druhá suita se zove „Moderní žena“ a v jejích třech částech (svižný „Účes“, nabluesovělé „Oči“ a utíkající „Nohy“) se vyznamenávají Krautgartner s klarinetem a Zika s pikolou. Vynikající hard-bop. Stejně tak úvodní „Tanec“ se skvělým trombonovým sólem a „Jednoduché komplikace“ v plné sestavě a s výtečným sólem trubky…

Album „Pohádka pro Beritku“ je pro RUDOLFA DAŠKA také sólovým debutem. V roce 1970 ho kytarista natočil z lásky ke své dceři, v té době pětileté. Pro vývoz toto elpíčko dostalo ale titul „Jazz On Six Strings“. A bylo co vyvážet, to věděli i soudruzi. Kytarový styl v sobě pojil niternost, přímočarost, upřímnost, nevyumělkovanost a hráčskou poctivost. Doprovází ho tu sice s nenápadným, ale o to hlubším vhledem rytmika ve složení Vincenc Kummer (kontrabas) a Ivan Smažík (bicí). Ve dvou skladbách je posiluje baskytarista Luboš Nývlt. Album tvoří pět Daškových autorských kompozic a čtyři standardy. Když se zaposloucháte do úvodního tracku „Angel Eyes“, zjistíte, že se mimimálně vyrovná verzím takových kytarových velikánů jako Kenny Burrell, Pat Metheny nebo Jim Hall! Daškova sóla jsou neobyčejně zpěvná a naléhavá zároveň. Vystřihne latinu („It Might As Well Be Spring“), swing („Bewitched“), be-bop („One, Two, Free…“), blues („Blue Note“), procítěnou baladu („Pohádka pro Beritku“, „Stella By Starlight“); není mu cizí bopová zběsilost („“Fašank II.“), ani energeticky vypjaté ozvěny jazzové avantgardy v nejdelší kompozici alba, závěrečné „Foukej!“ (6:53).

TRADITIONAL JAZZ STUDIO patřilo od počátku 60.let nejdříve ke špičce tuzemského dixielandu a klasického jazzu, v 70.letech již k absolutní evropské elitě. Však také byli SMETÁČKOVCI prvním souborem ze zemí východního bloku, jenž vystoupil na nejprestižnějším festivalu této hudby v New Orleans! Smetáčkovci proto, že uměleckým vedoucím skupiny je klarinetista a altsaxofonista Pavel Smetáček. V sestavě najdeme např.kornetistu Luboše Zajíčka, známého posluchačům Vltavy z pravidelného pátečního pořadu Jazzophone o historickém jazzu. Album „Entomologův sen je třetím titulem devítičlenného souboru, natočeno bylo v roce 1972 a je v leččems výjimečné. Neobsahuje totiž verze původních skladeb především z New Orleans dvacátých let, ale autorské počiny kapelníka Smetáčka a klavíristy Antonína Bílého, a to půl na půl (šest a šest). Skvostný je obal desky s koláží Jana Antonína Pacáka. Hudba na albu vychází samozřejmě z historického neworleánského jazzu, ale bohaté melodie, jež nezapřou původ v srdci Evropy, tomu dodávají svěžest, neotřelost, neobehranost. Některé skladby zaslouží zvláštní pozornosti. V úvodní „Festina lente“ muzikanti vůbec nepospíchají pomalu, ale naopak uhánějí, seč jim síly stačí, zvláště pak sólisté Jaroslav Fuksa (trombon), Jiří Pecha (trubka) a Josef Rejman (tenorsax). Gospelem sycená skladba „Uvážu oslátko“ pochází z pašijového příběhu, uvedeného 10.dubna 1968 v pražském kostele sv.Martina ve zdi, jehož textovou část měl na svědomí tehdejší student bohosloví Vratislav Brabenec (ano, ten z Platiků!). „Pochod ze hry Jen o chlup“ zněl poprvé ve Stavovském divadle v roce 1966; vynikající je tady klarinetové sólo a blýskne se i tubista Petr Fleischer. „Tulák Budulínek“ v sobě spojuje tango a neworleánský pochod a byl zkomponován pro stejnojmenné loutkové představení DAMU v roce 1962; poměrně moderní pasáže dávají tušit hold Charliemu Chaplinovi…

S reedicí eponymního debutu kvarteta NAIMA se ocitneme již na konci 80.let, ve zcela jiné atmosféře – v bujném kvasu nastupující generace synů odvážných jazz-rockových otců a na doslech rockové nové vlny. Kapelu založil pianista a klávesák Zdeněk Zdeněk, který je také autorem všech šesti kompozic alba „Naima. Dalšími členy jsou dnes velké osobnosti českého jazzu – saxofonista František Kop, kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Martin Šulc. Debut z roku 1988 doplňuje trojlístek skladeb, vydaných o dva roky dříve na průlomové kompilaci „Jazz Magma“; Naimu zde doplňují miniportréty dalších mladých souborů TransJazz, Jan Buchar Quartet a Jakub Venzel. Naima překvapivě zralým způsobem přetavila různé jazzové styly do podoby tzv.hlavního proudu, který tehdy reprezentovaly kapely Spyro Gyra a Yellowjackets. Ctila nejen hutné sólové chorusy, dynamickou i rytmickou proměnlivost, ale též barevnou zvukomalbu a výraznou melodičnost. Ta kraluje především v pomalejších kusech jako „Monika III.“ a „Pátek v Chebu“ (ten je přímo lahodně líný). Ovšem všechny přednosti tohoto nadějného kvarteta se protnuly v té nejšťastnější konstelaci v kompozici „Sbohem buď, lásko má“, více než devítiminutovém hard-bopovém skvostu, k němuž antré obstaral Honzák s vlastní kontrabasovou poezií; z následného hutného toku pak explodovala strhující sóla klavíru a tenorsaxu…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..