Hlas Pedra Martinse zůstal při zemi, jeho kytara nemohla mířit ke hvězdám...
zvuk100%
obal70%
hudba60%
77%Průměrné skóre

Jak jsem již v lednu avizoval, 8.února vyšlo na nezávislém berlínském labelu Kurta Rosenwinkela Heartcore Records album „VOX nové hvězdy brazilského jazzu, kytaristy PEDRA MARTINSE. Je cele autorské, včetně textů; na ploše více než 58 minut zní třináct Martinsových skladeb, v nichž jeho zpěv převládá nad kytarou, což je pro mne překvapením. Martins si je samozřejmě i sám zaranžoval, a kromě kytary zde hraje též na klávesy, bicí a flétnu. Je to fenomenální instrumentalista, a tak je škoda, že po této stránce je toho na albu méně, než jsem očekával. Tím spíše, že mu tady hostují slovutní jazzoví instrumentalisté jako kytarista (a spoluproducent alba) Kurt Rosenwinkel, pianista Brad Mehldau, bubeník Kyle Crane a saxofonista Chris Potter. Ty pak doplňuje trojice nastupující jazzové generace v Brazílii: Antonio Loureiro (bicí), Frederico Heliodoro (bass) a Oscar Azevedo (vokál).

Jedinečnost brazilské jazz-rockové fúze, jak byla Martinsova novinka anoncována, se poněkud rozplynula, byť se některá místa alba superlativům blíží. Ale jako celek zní sice příjemně, občas vášnivě, ale událostí letošní jazzové Zimy rozhodně není. Alespoň pro mne ne. Nedá se té nahrávce nic po hudební či technické stránce vytknout, ale čekal jsem prostě víc. Víc šťávy, více intenzity, dynamičnosti, bohatší škálu emocí. A to se týká především zpěvu, který na desce převládá. Já vím, že portugalsky zpívající muži působí často až chlapecky, s mladistvým pelem na hlase, ale takový zpěv se hodí k lahodně tekoucímu cool-jazzovému proudu, nikoli k fúzi jazzu a rocku…

Pohodovost, bohužel mnohdy až nevzrušivost, narušuje občas vzepětí instrumentální či aranžérské. V ten okamžik se to poslouchá náramně. V úvodní písni „Esqueça“ mne baví směs indie-popové a badalementiovské nálady, jež je místy až mysteriózní. Ve „Faces“ se ozve Potterův tenorsax, což píseň opravdu zdobí. Po otravně synteticky znějícím kusu „Nova Maneira“, kdy jsem úpěl se slovy „Už žádný nový způsob!“ jsem při „K7 Dreams“ zvolal nadšeně „Konečně kytara!“. Ta v následujícím „Horizonte“ dostala první sólový výstup, přičemž její akustický hlas se nádherně snoubil s temně syntezátorovým. Po easy-listeningové zasněnosti „Vida“, stingovské „B Side“ a synth-popovým odérem navoněné „Não me diga não“ (Neříkej mi ne) se začne opět něco dít, byť pouze nárazově. Ve „Verdade“ sóla el.kytary a kláves, „Venus 13“ je sycena šmrncovním minimalismem, elektronickými ruchy a robustním zvukem el.kytary, v „Origem“ se blýskne (jak jinak) Mehldau s pianem, skladbou „Sertão profundo“ prostupuje zvuk harmonia, jazzové kytary a konečně vskutku hutná gradace. V závěrečné písni „Quem Eu Sou“ zazní opravdu skvostný jazzový kytarový sólový chorus…

Málo na jedno hvězdné album? Rozhodně ne moc!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..