Po dvaceti letech se vrátila na pódia brněnská legenda DUNAJ! A je to pořádná vlna. Dali se znovu dohromady díky přípravě celovečerního dokumentárního filmu „Dunaj vědomí“, jenž v brzké době bude dokončen. Při jeho natáčení se muzikanti plavili týden po řece, která dala jejich kapele jméno, aby poté zahráli na festivalu v rumunském Banátu. Režisérem dokumentu je David Butula). Ten se nechal slyšet, že cílem filmu je „situační portrét kapely, která hrála mýtickou hudbu, aby se časem sama stala mýtem.“

23.února vystupovala tahle alternativní rocková kapela v pardubickém Divadle29. Bylo plno, Dunaj prostě táhne. Samozřejmě zazněly jejich letité „hity“, ale i jejich nové písně mají srovnatelnou sílu, byť už se „u toho už netváříme tak zarputile“, jak se vyjádřil nynější frontman Vladimír Václavek, jenž převzal roli frontmana a zpěváka po Jiřím Kolšovským. Právě po jeho smrti (zástava srdce v pouhých 43 letech) přestal Dunaj v roce 1998 hrát. Václavek je též vynikajícím kytaristou a baskytaristou, který vytváří výrazně minimalistický spodní proud, tak charakteristický pro Dunaj, jak ho známe z nahrávek a tehdejších koncertů. Bubeník Pavel Koudelka také zůstal oním bubeníkem, hrajícím zdánlivě úsporně, ale přitom nadmíru polyrytmicky; spojuje v sobě novovlnný, jakýsi robotický styl, a složité rytmické figury alternativního rocku. Kytarista Josef Ostřanský hraje s proměnlivou dynamikou, mnohdy až drásavě, dokáže vystřihnout i sólo, díky němuž skladba parádně graduje.

Brněnská úderka vybalila v plné parádě instrumentální ouverturu, postavenou na strhujících repeticích, a poté 21 písní a dva přídavky navrch. Václavek zpíval výtečně, přičemž zcela nedostižný byl v pomalejších, polodeklamovaných kusech. Vydatně mu ve zpěvu pomáhala i dvojice spoluhráčů. Zazněly třeba songy „Na jih“ (z alba „Rosol“, 1991), „Wahoo“, „Tak se neboj“, „Touch me“ („Dudlay“, 1993), „Barvy“, „Už dávno není“, „Kobylky“, „Vysoké napětí“ („IV.“, 1994), „Prší“, „Hluboko pod zemí“ („La La Lai“, 1996) či jedna z nejsugestivnějších písní „Cassiniho dělení“ („Pustit musíš“, 1996). Z novinek, které by se měly objevit na připravovaném albu, mne zaujaly „Vlny“ a „Potichu“. Trio hrálo s nasazením, chutí, s obrovským zaujetím, s citem pro stavbu písně a dynamiku odpovídající textu. Jen mne občas zamrzelo náhlé useknutí skladby; snesl bych opravdu i delší variování a intenzivnění…

Úchvatný zážitek, až srdce nabobtnalo!

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..