Vzrušující hudební multikulti Paliome
zvuk100%
obal, booklet100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Improvizátorku, zpěvačku a skladatelku Lucii Páchovou jsem na JazzPortu představil prostřednictvím recenze výtečného alba souboru Talaqpo „Haróka“ v roce 2017. Tato neúnavná hledačka nových hudebních vyjádření spolupracuje snad s každým, kdo něco znamená nejen na domácí alternativní scéně, včetně Ivana Palackého, Jaroslava Šťastného, Michala Zbořila, Pavla Zlámala či Radima Hanouska. Najdeme ji např. také ve skupinách Arará, Dunami Ensemble, Ploutve Ensemble, Pražský improvizační orchestr, Paleomnesis či v mezinárodním Silvia Quartet. Méně experimentální podobu na sebe pak bere v kvintetu PALIOME. Sama písně na nedávno vydaném albu „BlendFolks“ označuje jako „popinu“, ale já osobně to považuju za dobrý vtip. A jistou dávku skromnosti. Lucie Páchová zde zpívá i vokalizuje strhujícím způsobem, pohybuje se někde mezi šamanstvím a vokálním experimentováním, aniž by sklouzla k prázdné ekvilibristice. Zpívá hebrejsky, gruzínsky, španělsky, polsky a bulharsky; když vokalizuje, ožívá africká Pramáti…

Vlivy lidové hudby se prolínají s improvizací, soudobou hudbou, jazzem i bigbítem,“ uvádí album sama Páchová. „Titul odkazuje k mísení lidí, kultur, folklóru, míst, etnicit, přístupů, rytmů a radiací.“

Hraje s ní čtveřice výborných instrumentalistů, rozkročených mezi volnou improvizaci a progresivním jazzem. Banjista a kytarista Tomáš Mika je např. členem improvizačního dua Sova smrti, jehož eponymní počin jsem tady také recenzoval. Pianista Martin Konvička (který tu hraje také na Casio PT-50, jeden z prvních mini-syntezátorů) se podílel na jednom z nejlepších domácích jazzových alb loňského roku jako člen kvarteta PQ Pavla Zlámala („Tyče nevyhnutelné“) a s vlastním triem natočil v roce 2017 znamenitý debut s vlastním triem „Coming Homo“. Rytmika se dá označit také jako par excellence: Bubeník Jan Chalupa je spoluhráčem Páchové v Talaqpo a stejně jako basák Vlado Micenko tvrdí muziku v úderce E Converso Michala Wróblewského. Album „BlendFolks“ bylo nahráno v září 2018 ve studiu Divadla na Orlí v péči zkušeného Jana Košuliče. Kapela si ho vydala sama a dala si záležet i na vizuální stránce; booklet obsahuje ke každé z osmi písní kresbu tuší, vzniklou spontánně při prvním poslechu. Jejich autorem je Pilou Barge, francouzský výtvarník a fotograf, nyní žijící v Lipsku.

Páchová napsala hudbu k šesti písním, dvě aranžovala. Texty jsou většinou lidové, ve třech případech z pera spřízněných duší. Úvodní píseň „Christophovi“ s hebrejským textem má opravdu onu blízkovýchodní příchuť, byť arabskou loutnu oud nahradilo kytarové banjo. Líbezně smutný zpěv se posléze změní ve vokalizování, také instrumentalisté improvizují, přičemž narůstá intenzita. Part Casia dodává hudbě až mysteriózní náladu. Strhující banjové sólo a šlapající rytmika vygradují tok až k bubenické codě. Následující „Utonut“ s gruzínským textem je parádní ukázkou ethno-popu. Minimalistický spodek, hlasové emoce, proměnlivá dynamika a hustota hudební materie, včetně zněžnění, vzletnosti i ponoru. Z lidové písně z Íránu vznikla „Irani mužik“; Páchová tady předvede šťavnatou, plnokrevnou hlasovou improvizaci, jež v sobě spojuje ekvilibristiku a přirozenou narativnost.

Orientálně ochucené emoce postupně doznívají v banjovém sóle. Španělská slova ve „Farmarekamarek“ jsou notně zdrsněna ostrohrannými vrypy až rockové síly. Když pak banjo a piano začnou odkapávat, bicí vztekle tlouci a basa se smyčcem zuřit (to napětí mezi nimi se dá krájet!), vokál vzkypí vskutku hrozivě. Song „Fuč“ je postaven na spojení moravské a afghánské lidové písně; zprvu zadumaný, poté evokující rozparáděnou Ivu Bittovou. Rytmický proud zahušťuje el.kytara, hutná přímočarost se pak změní v šamanskou extatičnost. Na ni okamžitě navazuje další track, španělskými slovy opatřený „Malmaj“; extáze se změní v niterný ponor. Ovšem nepotrvá dlouho. Proud se zrychlí, zpěv se stane emotivním, vše graduje. A v závěru zlyričtí. Zvuk Casia prostupuje celým útvarem a dodává mu neobvyklou náladu. „Lulaj, lulaj“ vycházející z polské lidové ukolébavky je velmi něžná, křehká; ale i tam v závěru vyhřezne naléhavost. V závěrečné písni „Elemese“ s bulharským textem se všechny polohy Paliome střetnou v nádherně eklektické formě. Rozvolněný úvod, ostře řezaný minimalismus, jazzová chuť s výstřelky až k free, rockový tah a střídání gradovaných a jemnějších ploch.

Vzrušující dobrodružství poslechu…

Skvostné album!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..