Niterná i brutální krása na 2LP Pražského improvizačního orchestru

Niterná i brutální krása na 2LP Pražského improvizačního orchestru

zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Není to tak dlouho, kdy jsem byl svědkem křtu vinylového dvojalba PRAŽSKÉHO IMPROVIZAČNÍHO ORCHESTRU (PIO) v pardubickém Divadle29 s hostující legendou evropské scény free-improvisingu, Paulem Lovensem. 2LP tohoto ansámblu je stejně tak posluchačsky dobrodružné, vzrušující. A navíc je to výsostný umělecký artefakt, jenž byl realizován díky labelu Polí5, který tak zaslouží obrovský dík; takových desek u nás nevychází opravdu mnoho. Dvoudenního nahrávání (4.a 5.září loňského roku, kdy soubor slavil páté narozeniny), se ve Studiu A Českého rozhlasu (Jan Krček) zúčastnilo 24 hudebníků, včetně celé řady hostujících osobností ze zahraničí, z nichž někteří se vlastně již stali součástí naší scény. Zvuk dvojvinylu je skvostný, plastický a živý – mixáž provedli Ladislav Železný a člen PIO George Cremaschi, mastering Martin Siewert, nahrávací sejšn produkoval Ladislav Železný pro Český rozhlas, program Radiocustica, mapující pozoruhodné domácí počiny na poli experimentální elektroakustické a akusmatické hudby. Obal je graficky doslova vymazlený (Klára Zahrádková a Ondřej Trnka).

Dvojalbum obsahuje čtyři rozměrné kompozice, po jedné na každé straně vinylu. Jde vskutku o kompozice, byť vznikající především volnou nebo řízenou improvizací. Nejsou to tedy klasické partitury, až na výjimky, kdy byly některé motivy napsány v notových útržcích, jen slovní a časové pokyny. To stačí na to, aby kreativní instrumentalisté dokázali hrát v takovém početném obsazení, aniž by se jim skladba nerozsypala pod rukama. Ve všech kusech účinkovali Xavier Charles (klarinet), George Cremaschi (kontrabas, el.bass, elektronika), Didi Kern (perkuse), Michal Matejka (el.kytara), Elia Moretti (vibrafon, perkuse) a Petr Vrba (trubka, elektronika). Ve třech skladbách se objevují Ken Ganfield (elektronika) a Ivan Palacký (hlas, elektronika), ve dvou David Daniel (housle), Veronika Hladká (housle), Agnes Hvizdalek (hlas), Jan Jirucha (trombon), Mazen Kerbaj (trubka), Pasi Mäkelä (hlas, el.klávesy), Lucie Páchová (hlas, objekty), Iveta Plná (el.kytara), Zdeněk Závodný (baryton a soprán sax), Michal Zbořil (elektronika) a Pavel Zlámal (basklarinet, tenorsax). Po jedné kompozici se střídají Michaela Antalová (perkuse), Barbora Čopáková (piano), Tomáš Mika (banjo), Vojtěch Procházka (el.klávesy) a Burkhard Stangl (el.kytara). Opravdu výkvět improvizační scény v srdci Evropy!

Vinylová strana A je zaplněna bezmála dvaceti minutami Cremaschiho skladby, evokující svým názvem svět free-jazzového věrozvěsta Sun Ra – „Cracked Syntax with Forked Tongue“. Zvukovou kakofonií se prodírá neohroženě trombon, posléze se všichni ztiší a posluchač si může vychutnat niterné krajkoví tónů, v němž vyniká hlavně klarinet. V další agresivní vlně kralují žestě a sax, protkané klavírem. Ta vyústí v plochu, v níž to bzučí, perlí, dlouze dýchá, nadouvá, vlní, kváká, houstne, drásá, roní a kosmicky zvučí. Palackého vokálně-instrumentální surreálno v podobě „Beginners Guide to Blurry Abstraction“ se poněkud vyjímá z běžné produkce PIO. Na půdorysu dřevného free-jazzového modelu autor deklamuje radikálně se tvářící česko-anglický text jako předzpěvák a ansámbl odpovídá instrumentálním způsobem. Text vypovídá o tom, že všechno je na tomto světě tak nějak porouchané, a věci, na kterých ještě záleží, jsou „světlo, voda, vzduch, kůže a bílá liška, co sviští ebonitovým lesem…“. Když pak orchestr zaduje ve spleti tónů a hlasů, působí to dosti děsivě. Nástroje též s vervou a vztekem kopírují lidskou mluvu. Stranu C rozechvívá (v pravém slova smyslu) „Something Is Trembling“, pod níž je podepsán Stangl. Poblouzněnou kytaru s vibrafonem z úvodu pohltí postupně houstnoucí elektronický mrak s dronovými dechy a basou puštěnou ze řetězu. Zvukovou materii tvoří několik vrstev, či spíše pláství, mezi nimiž probíhá neustálá interakce, pnutí, až třaskavé napětí. Surreálný, magmatický tok může posluchač buď rozebírat po jednotlivých vrstvách, v nichž objeví dokonce i minimalismus, a nebo se jím jen nechá pohltit. Ve finále se pak utopí v drtivě kompaktním elektro-noisovém zvuku s téměř nepostřehnutelnými dynamickými změnami. Závěrečnou lahůdkou je Vrbův autorský majstrštyk „Rope“, který má poměrně přehlednou strukturu, s osvěživým kytarovým riffem bezmála rockovým, jenž odstartuje strhující proud téměř nu-jazzový, navíc s příchutí psychedelie. Celé je to prorostlé elektronikou, s níž splývají i dechy. Pozvolna se tok zahušťuje, čeří a graduje, aby nakonec vplul do hymnicky free-jazzových vod a posléze brutální změti. Při následném ztišení se orchestr obalí do niterných ruchů, lehounkého pápěří a krystalické krásy tónů…