Dalo by se konstatovat jen tak lapidárně, že čtvrtý, závěrečný koncert královéhradeckého HUDEBNÍHO FÓRA v úterý 27.listopadu přinesl tvorbu skladatelů původem z post-sovětských zemí Arménie a Gruzie, a proto byl (nikoli překvapivě) zaměřen na lidská práva. Potažmo právo národa na sebeurčení. Zároveň je ale nutné dodat, že v situaci, v níž se nyní opět nachází Ukrajina také jako bývalá post-sovětská země, vyzněl koncert o to emotivněji. Dramaturgii se opět povedl husarský kousek: dodat skladbám, z nichž nejmladší vznikla před čtyřmi roky, alarmující aktuálnost. Sál Filharmonie Hradec Králové, která stanula na pódiu společně s novým šéfdirigentem Kasparem Zehnderem, byl také konečně zaplněn do posledního místečka. Tedy tak, jako tomu bylo v minulých ročnících, tedy tak, jak to odpovídalo kvalitě hudební nabídky…

Večer otevřel 2.koncert pro housle a smyčcový orchestr „Vier emste Gesänge“, který v roce 2006 zkomponoval arménský skladatel Tigran Mansurjan (nar.1939). Přihlásil se v něm k Brahmsovým „Čtyřem vážných zpěvům na biblické texty (op.121)“, tedy k tématu smrti. Autor se inspiroval více než západními kompozičními technikami svébytným tónovým systémem vycházejícím z národní hudby, především pak chrámové. Čtyřvětá, neobyčejně niterná, vzletně i emotivně melodická skladba dostávala díky pouhým dvěma violoncellům a jednomu kontrabasu temné podtóny, jakési dovětky k lahodným houslím a violám, jež nejsou ve střetu se sólovým nástrojem, jako tomu bývá v západní hudbě. Ten je tu nejen v roli jakéhosi předzpěváka, zatímco smyčce jsou sborem, respektive dvěma sbory, pravým a levým, ale také v roli sólového zpěváka, kterého orchestr doprovází. Převažují lyrické, mnohdy až éterické pasáže, v nichž dominují především sólové housle v rukou Dalibora Karvaye. Střídají je ale krátká emoční vzedmutí, při nichž dirigent, který netřímal taktovku, předváděl téměř baletní kreace, a to nejen rukama. V poslední větě hudební proud pozvolna graduje, popoháněn minimalistickými názvuky, aby v samotném závěru sólové housle osaměly v dronech až nebeských…

Poté zaznělo neméně sugestivní dílo „Angels of Sorrow“, které v roce 2013 zkomponoval gruzínský tvůrce Gija Kančeli (nar.1935). Jeho protitotalitní hudba zde v Hradci Králové již zazněla, a to v roce 2014. Musím se přiznat, že tohoto skladatele mám moc rád; komplet jeho sedmi symfonií patří ke klenotům mojí sbírky klasické hudby. „Andělé smutku“ nejsou sice tak velkolepě symfoničtí, jde o skladbu pro housle, violoncello, dětský sbor a komorní orchestr, ale jsou neméně sugestivní. Kančeli ji věnoval Putinem vězněnému Michailu Chodorovskému, kdysi nejbohatšímu Rusovi, k jeho padesátinám. Komorní sestava se skvěla širokou paletou barev a dynamiky, neboť ji vedle smyčců, klavíru a vibrafonu tvrdily velký buben a baskytara. Sólový part houslí (Dalibor Karvay) a violoncella (Lukáš Polák) nepatřil k těm virtuózním; tvořil spíše spojnici mezi dětským sborem (Královéhradecký dětský sbor Jitro se sbormistrem Jiřím Skopalem), tvořeným až na dvě výjimky výhradně dívkami, a komorním orchestrem. Kančeli tak využil nevinných hlasů dětí a nejjednodušší melodické struktury k vyjádření víry v sílu lidského ducha; neochvějné síly, která jednou zvítězí nad nemorálním režimem, jak se vyjádřil sám autor. Hladinu dynamiky určovala intenzita klavírního akordu, se sborem se většinou linula jímavá melodie či útržkovité popěvky, tvořené samostatnými gruzínskými, ukrajinskými a kvazi-sumerskými slovy či kvazi-anglickou ukolébavkou. Účinek navýsost duchovní hudby v podání královéhradeckých těles podtrhla abstraktní obrazová projekce (Petr Zima) a světelný design (Jaromír Vlček), ostatně jako již tradičně při všech koncertech Hudebního fóra.

Avšak po přestávce přišlo skutečné vyvrcholení nejen tohoto večera, ale i celého 14.ročníku Hudebního fóra Hradec Králové! A stejně jako v úvodu festivalu, byly u toho nové varhany. Varhanní symfonie „Ascending Light“, ačkoli jejím autorem je americký skladatel Michael Gandolfi (nar.1956), vznikla ke stému výročí genocidy Arménů připadající na 24.duben 2015. Inspiroval se melodií „Ukolébavky pro Tigranakert“ (což bylo hlavní město někdejšího arménského království) a chrámovým sborem „Aravot lousaber“, v angličtině právě „Ascending light“ (Stoupající světlo). Na podzim roku 2014, při tradičním čtení jmen a promítání portrétů zavražděných arménských intelektuálů, uslyšel Gandolfi v hlavě mocnou, hymnicky vzdornou hudbu, jež mu vnukla formu této skladby. Stala se tak symbolem duchovního a kulturního vítězství Arménů. A opravdu tak i v Hradci Králové vyzněla. Filharmonie Hradec Králové se opravdu vyznamenala. Úvodní i závěrečné fanfáry, které se přelily do hymnického burácení, při němž mi běhal mráz po zádech, ozvláštnily dva trumpetisté na protilehlých lóžích a dva pozounisté na okrajích pódia dráždivou plasticitou. Za varhanami seděla půvabná Katta (čili Kateřina Chroboková), která hrála jako bohyně, čarodějka a čertice zároveň. Její bosé nohy prohlubovaly dramatické chvění až do morku kostí, její ruce rozehrály křehkou i masivní oslavu lidství, sladkou pokoru i hořký vzdor, výbuchy slz a naděje. Orchestr společně se sólovým nástrojem dosahoval v nepřetržité proměnlivosti tu až filmové lyriky, hlavně díky smyčcům, onde art-rockové chuti (několikrát jsem si vybavil Mariána Vargu) a beatového drajvu. V lyrických pasážích excelovaly horny, nádherné party patřily také hoboji, klarinetu, pikole. Excelentně jako vždy hrála sekce bicích nástrojů. Smyčce se kromě lyrické drobnokresby dokázaly vzedmout k mocným poryvům, nebo se před samotným finále rozlily do dronové plochy…

Ovace ve stoje si zasloužil nejen tento výjimečný zážitek, ale celé letošní Hudební fórum. Bravo!

(autor fotoreportu: Patrick Marek)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.