Druhý koncert letošního festivalu HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ ve čtvrtek 22.listopadu prostupovalo světlo, jež stoupalo i sestupovalo; světlo, které se musí hledat v každé tmě, v každém zatmění. Něco, co se aktuálně nejen ve festivalovém městě neděje; návštěva tohoto koncertu byla bohužel ta nejslabší, jakou jsem na Hudebním fóru zaznamenal. Že to spolu nesouvisí? Jenže já mám pocit, jakoby se po nedávných komunálních volbách rozhostilo ve východočeské metropoli jakési temno, intelektuální bezčasí, vymezení se vůči soudobé hudbě, která je přece zhůvěřilým výplodem Pražské kavárny, co si hraje na elitu národa. Ano, tohle je možné číst na sociálních sítích či v komentářích ke článkům některých internetových médií. Ovšem ti, co večer přišli do sálu Filharmonie Hradec Králové, rozhodně nelitovali. Letošní ročník je posluchačsky totiž neobyčejně vstřícný, aniž by ale rezignoval na progresivitu. A tento koncert toho byl tím nejlepším důkazem.

Francouzský skladatel Pascal Dusapin (nar.1955) napsal houslový koncert „Aufgang“ jako metaforu boje s temnotou skrze boj s hudebním materiálem, jenž se promění v hledání nejmenšího zásvitu, nejnepatrnějšího záblesku světla. Houslového partu se za doprovodu Moravské filharmonie Ostrava s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem zhostil Milan Paĺa. Na prešovského rodáka nikdy nezapomenu díky jeho fenomenálnímu výkonu v houslovém koncertu Esa-Pekky Salonena, který zazněl v tomto sále před pěty lety. V této souvislosti se vrátím k tomu, o čem jsem psal v úvodu. Rozdíl mezi tehdejším a nynějším hledištěm je tak nebetyčný, až mne to vyděsilo. Letos byl odměněn potleskem, a vřelým, což o to, ale kde zůstaly bouřlivé ovace a výkřiky „Bravo!“, tak typické pro královéhradecké posluchačstvo? Přitom Paĺa hrál opět mistrovsky, až to bralo dech. Sice to nebyl tak efektně vypjatý kus, ale o to více dechberoucí. Při některých pasážích jsem opravdu ani nedýchal, abych nechal houslové tóny pronikat do sebe nejen ušima. Paĺa na houslích nahmatal jejich éterickou, vesmírnou duši; vykřesal z nich opravdové světlo. Avšak do poslední chvíle nebylo jasné, zda to bude stačit. Proto také burcoval, rval se opakovaně o místo na slunci, bránil světlo před tmou, jež se občas linula z orchestru. V pozadí ligotal díky světelné projekci modrý plamen, jenž reagoval na hudební dění. Třívětá skladba byla sycena neustálými dialogy, splynutími, střety, nedorozuměními mezi sólovými houslemi a orchestrem. V každé větě housle také osaměly, ale nikdy to nebylo jejich vítězství; byl v nich vztek, smutek, dokonce prosba. Vše nakonec vyústí v nejednoznačné sdělení, v němž se mísí trýznivý pocit se zábleskem naděje. Skladatel měl na mysli klíčovou myšlenku Tarkovského filmu „Stalker“: Kdyby nebylo trápení, nebylo by ani štěstí, ani naděje

Moravská filharmonie Olomouc s dirigentem Weiserem, mimochodem do letošní sezóny šéfdirigentem Filharmonie Hradec Králové, zahrála i ve druhé skladbě večera na výbornou. Mám „Symfonii č.7 – Anděla světla“, jíž se v roce 1994 po celém kulturním světě proslavil finský skladatel Einojuhani Rautavaara (1928-2016), s rozkoší naposlouchanou. Takhle naživo to bylo ale poprvé, koneckonců šlo opět o českou premiéru. Autor v ní navázal na svoje andělské tituly ze sedmdesátých let, vyvěrající z jeho opakujících se dětských snů o obrovské, šedé, všemocné, tiché bytosti. Téma z dětství oživil skladatel poté, co si přečetl „Elegie“ Reinera Marii Rilkeho: Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl z andělských kůrů? Skladatel pak v sedmé symfonii akcentoval archetyp stínu, tedy nepřijatou či potlačovanou stránku člověka symbolizovanou obvykle dvojníkem. Zároveň poukazuje na svobodný způsob bytí, jehož podmínkou je integrace stínu. Tolik fundovaný komentář dramaturga Hudebního fóra, Marka Hrubeckého. Orchestr, který měl za zády projektovaného anděla, vytasil v úvodu svoji nejsilnější zbraň – smyčce. Ty v první části vytvořily zprvu hutný dronový tok, poté se společně s celým ansámblem vzepjaly k nádherně vzletné hymničnosti. Ve svižné, nesmírně dynamické druhé části se vyznamenaly tři bicisté, kteří přispěli ke gradaci dramatičnosti. Orchestr v další části zhmotnil strach, napjaté očekávání, jež vystřídalo projasnění, až éterický, lehounký zvuk s excelentním partem prvních houslí a horny. Ve čtvrté, finálové větě se snoubily zprvu plnokrevné žestě s rozmáchlými smyčci, aby pak celé těleso dosáhlo vrcholu, z něhož se sneslo v pokoře dolů, na zem, v niterném ztišení…

(autor foto: Patrick Marek)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.