Posilující energie, bezbřehá fantazie a magie zvuků vyvřely na koncertě PIO
Vladimír Sabo

Posilující energie, bezbřehá fantazie a magie zvuků vyvřely na koncertě PIO

Jak už bylo avizováno, v pardubickém Divadle29 vystoupil v pátek 16.listopadu PRAŽSKÝ IMPROVIZAČNÍ ORCHESTR. Zároveň pokřtil již podruhé čerstvé vinylové dvojalbum (první křest proběhl v pražském Punctu 9.11.) – jeho recenzi přineseme v brzké době…

Zazněly tři kolektivní improvizace, z nichž dvě jsou zaznamenány na 2LP. Jedenáctičlenný ansámbl se při nich řídí samozřejmě nikoli notovou partiturou, ale jakousi předem danou osnovou kdo, kdy, jak, přičemž George Cremaschi vždy spustí hodiny. Ačkoli se jedná o naprosto volnou, neidiomatickou improvizaci, zvláště v lyričtějších pasážích vzniká témbrově a barevně bohatá hudba, lahodící i panenskému uchu. Zde se se střídají i početně proměnlivé sestavy; druhá kompozice je dokonce pouze v triu (klarinet, kontrabas, bicí) a je neobyčejně niterná, aniž by ale pozbyla výrazové naléhavosti. A naopak, ve zvukových smrštích, kdy hrají všichni a každý nadoraz, je hudba agresivní, brutální, mnohdy až apokalyptická.

Koncert to byl opravdu vydařený. PIO se prezentovalo v tom nejlepším, tj.nejkreativnějším světle. Zdeněk Závodný střídal sopránku s barytonsaxem, lyricky vzdušné party s extatickými výlety do stratosféry rejstříků. Petr Vrba hrál tentokrát více na trubku (jím upravenou), než se proháněl ve změti elektronických komponentů; a byl výborný. Naopak Vojtěch Procházka se více věnoval elektronice než klavíru; koneckonců na něj hrála v první skladbě Barbora Čopáková, která si libovala v preparovaných tónech. Pak ale musela pódium opustit, anžto je čerstvou matkou a jala se věnovat nazastupitelným povinnostem. S trombonem opět čaroval Jan Jirucha, stejně tak s houslemi David Danel, který chvílemi podroboval nástroj drsné zátěžové zkoušce; tento hudebník je mimochodem uměleckým vedoucím souboru pro soudobou vážnou hudbu Prague Modern a od roku 2016 ředitelem Hudebního informačního střediska v Praze. A pak tu máme pětici instrumentalistů ze světa, z nichž ale někteří žijí částečně v Česku. Elektrickou kytaru drásal a mučil Pasi Mäkelä z Finska, jinak také konceptuální umělec, performer a choreograf. Jeden ze zakladatelů PIO, Američan George Cremaschi, proměnil svůj kontrabas v surrealistickou krajinu, po níž se jeho prsty proháněly s nelíčenou rozkoší; zároveň se nebály ani elektronických mašinek. Za vibrafonem stál a velmi citlivě hrál Ital Elia Moretti, výtečný perkusista a skladatel, spolupracující od roku 2013 s Divadlem Continuo, také jazzový publicista (italský časopis Musica Jazz, jenž vychází od roku 1945!). Francouzský klarinetista Xavier Charles, vskutku velká osobnost evropské improvizační scény, dokázal ze dřeva vycedit krev, pot i slzy. Vzácný host Paul Lovens z Německa, a to opravdu vzácný, neboť u nás hrál po více než třiceti letech (což je opravdu na pováženou, jak se v úvodu koncertu zmínil Vrba), přivezl s sebou sice malý set bicích (tak možná do dechovky), ale díky nejrůznějším dřevěným a kovovým předmětům a vynalézavému použití paliček doslova exceloval jako čaroděj a mystik; bicí se z rytmického nástroje proměnilo v bezedný rezervoár šelestivých, skřípavých, alikvótních, dýchavičných, nervních, klouzavých či navztekaných zvuků. Byl to výjimečný zážitek pozorovat a vnímat hru této živoucí legendy jazzové avantgardy (příštího roku, 6.června, mu bude 70 let).

Zbývá už jen doufat, že onu posilující energii, bezbřehou fantazii a magii zvuků dokázal PIO přenést také na ono dvojalbum…

(Autor fotoreportu: Vladimír Sabo)