Ant Law: Life I Know aneb Jazz-rock jako příslib progresivity

Ant Law: Life I Know aneb Jazz-rock jako příslib progresivity

zvuk
100
obal
80
hudba
70
83

Letos patrně nejočekávanějším jazzovým albem ve Velké Británii bylo „Life I Know“, jež na značce Edition Records vydal 9.listopadu londýnský kytarista ANT LAW. Na tomto prestižním labelu je to album první, ale jinak jde již o třetí autorský počin této naděje evropského jazzu, zároveň též vystudovaného kvantového fyzika…

Ant Law vtrhnul na londýnskou jazzovou scénu před deseti lety, když se stal spoluhráčem saxofonisty Tima Garlanda; s ním stačil natočit tři desky. Vlastní debut mu vyšel v roce 2013 („Entanglement“ na značce 33 Records). Druhý titul následoval v roce 2015 – „Zero Sum World“ (Whirlwind Records). V té samé sestavě bylo natočeno i nové album – to znamená: altsaxofonista a basklarinetista Mike Chillingworth (kromě vlastních formací byl spoluhráčem Toma Challengera, Kita Downese, Jima Harta či Stana Sulzmanna), hvězdný pianista Ivo Neame (jistě netřeba představovat, stačí zmínit Phronesis), kontrabasista Tom Farmer (kvinteto Empirical) a velezkušený bubeník James Maddren (tria Gwilyma Simcocka, Kita Downese, Marca Coplanda, Yarona Hermana…).

Je to bezesporu svěží album, postavené na tom nejlepším, co si moderní jazz vzal z jazz-rocku sedmdesátých a osmdesátých let, ale nepřináší nějaký nový směr, jak to bylo vydavatelem prezentováno. Ano, obvzláště Albion, který byl vždy tak hrdý, samozřejmě, jakoby se snažil ve jménu Brexitu zviditelňovat svoje jazzové (a nejen tyto) muzikanty jako hvězdy evropského nebe; a navíc prý přinášejí nový zvuk, nový vítr, nové pojetí. Ke každému takovému albu pak přistupuji s takto nadouvaným očekáváním; po prvním tracku se ale musím zbavit zklamání, onoho nánosu, abych posléze konstatoval, že je to výborná jazzová deska s příchutí fusion. Nic míň, ale ani víc. A v případě třetího počinu Anta Lawa se k rockovým příměsím přidávají i prvky indické hudby, byť jen ve dvou tracích a na ploše pouhých šesti minut. V kompozici „Laurvin Glaslowe“, a ještě markantněji v předehře k ní, ale neslyšíme nic, co bychom neznali třeba u Johna McLaughlina (formace Shakti a další). Na druhé straně je pravda, že Ant Law svého slavného předchůdce nekopíruje; v okamžiku, kdy se z onoho typického spojení vokálního staccata a dronové mystiky vyloupne jazz-rock, jsou tam slyšet spíše King Crimson. A ta gradace se strhující klavírním sólem a´la Keith Tippett to jen potvrzuje…

Všechny autorské skladby Lawa se vyznačují proměnlivostí dynamickou i rytmickou, přičemž střídání razantně halasné i lyricky zklidněné nálady se dramaticky střídají mnohdy i několikrát v rámci jediné skladby. Postaveny jsou na výrazných melodických motivech a rytmických figurách. Hlavní slovo jako sólista tu má samozřejmě kytarista, ale ani spoluhráči nezůstávají pozadu. To je velmi sympatické. Třeba přírodní lyrika skladby „Searching“ je cele postavena na akustickém zvuku všech zúčastněných stejnou měrou. Ovšem „Pure Imagination“ je naopak cele sólo jen pro kytaru; Law odstranil akordy a nástroj použil jako paletu zvukových barev, aby tak vyznění skladby nechal na posluchačově představivosti. Pochopitelně se kytarista nemohl vyhnout srovnání nejen s Johnem McLaughlinem a dalšími velikány jazz-rocku, ale také s Patem Methenym. Nejmarkantněji v úvodním „Movies“.

A pak je tu trojlístek vskutku skvostných skladeb, jež považuji za vrchol alba. „Aquilinus“ se vznáší opravdu jako orel, jak je hudebně lehkonohá; spodním proudem jsou zde minimalistické figury, kdy se z unisono sazeb vyvalí postupně sóla kytary, saxu a bicích. Předposlední kompozice „The Act Itself“ je nejdelší z celého alba (12:37), a zároveň nejpropracovanější; jde o příslib věcí příštích, kterých bychom se mohli u autora dočkat, a jež by znamenaly skutečnou progresivitu. Ant Law se snaží vyjádřit psychologický vztah mezi myšlenkou a činy. Motivy, rytmické struktury a hlasy nástrojů se tu překrývají ve střetu přísných aranží s rozvolněností, svobodou vyjádření. Z titěrně (a niterně) vystavěného proudu se vynoří občas basklarinet; ve druhé půli, kdy vzájemné pnutí dostoupí vrcholu, zaburácejí saxofon a bicí. Finálový track „Credits“ je příkladem mistrné práce s postupnou gradací, a to na základě jednoho jediného melodického motivu, který muzikanti nepřetržitě variují dynamicky i výrazově; ve druhé půli se blýskne na altku šťavnatě vypjatým sólem Chillingworth.

Myslím, že těch pravých překvapení se v případě Anta Lawa a jeho přátel teprve dočkáme. Možná už v příštím opusu. Album „Life I Know“ je slibným nakročením…