Královéhradecký Bio Central se stal 12.června svědkem bigbandové smršti, jakou festival JAZZ GOES TO TOWN v jednom večeru ještě nezažil!

Když jsem vloni recenzoval album, jež natočilo rockové trio Strom stínu společně s Bucinatores Orchestra aranžéra a trombonisty Jana Jiruchy, s nelíčeným nadšením jsem mu udělil 100%. A po zásluze, za tím si stojím o to pevněji, neboť naživo tento projekt prokázal opravdovou životaschopnost; tedy řečeno opravdu mírně. Ony deklamované texty, jakkoli výtečné, zabalené do rockově minimalistických figur by nebyly samy o sobě bůhvíjakým uměleckým počinem. Ovšem ve spojení s bigbandem, který se vyhýbá klišovitým sazbám a staví nejen na energii, nasazení, ale též na neobvyklých barvách a postupech soudobé vážné hudby, především pak na minimalismu, je to nesmírně silný zážitek. A na pódiu tahle pozemská síla propukla naplno; někdy jsem měl pocit, že mne ta hudba tlačila do sedadla, pak mne zase zvedala kamsi do nebes, občas jsem ani nedýchal, a přesto jsem měl pocit, že ve mně vybuchne kyslík. Orchestrální háv vycházel ze zemitých poloh sycených violoncellem Dory Barové, kontrabasem (často hraným smyčcem) Miloše Klápště, kytarou Davida Dorůžky, tubou Jiřího Genrta a trombonovou sekcí. Na těchto základech pak trumpetisté a saxofonisté stavěli portály a věže proměnlivě zvukové katedrály, přičemž schopnost gradace vše zároveň tmelila, v sólech se přitom zaskvěli především Petr Kalfus se sopránkou, Jan Jirucha, Marcel Bárta s altkou a trumpetista Petr Harmáček.

Basilejské jazzové trio Vein se švédským Norrbotten Big Bandem poté představili festivalovému publiku projekt ze zcela opačného výrazového pólu, a to fúzi vážné hudby 20.století s klasickým jazzovým orchestrem, přiléhavě nazvanou „Symphonic Bop“. Velmi sympatickým rysem byla soudržnost celkového tvaru, neboť se klavírista Michael Arbenz, kontrabasista Thomas Lähns a bubeník Florian Arbenz stali organickou součástí big bandu. Celý útvar řídil Joakim Milder, významná osobnost současného švédského jazzu a klasické hudby. Zazněly nejen skladby členů tria Vein, ale také Milderovy a jím mistrně zaranžované kompozice Albana Berga (z opery „Lulu“) a Bély Bartóka (část ze „Druhého houslového koncertu“). V přídavku došlo i na Ravelův „Menuet antique“. Zvuk bigbandu měl nejblíže květnatosti Marie Schneider, ovšem bez solidních sólových partů by se posluchač brzy utopil v komplikovanosti. Naštěstí jim to nejen šlapalo, ale také inspirační rozmanitost působila osvěživě. Saxofonisté i trombonisté se pohybovali v celé bohaté hardbopové škále, trumpetisté čerpali z odkazu Chata Bakera i Randyho Breckera z časů elektrifikace dechů v 70.letech. Zahanbit se samozřejmě nenechal ani trojlístek z Vein. Všechno to do sebe dokonale zapadalo…

Noční set mezinárodního kvinteta Spinifex Soufifex z Amsterodamu jsem již bohužel neslyšel. Však ho ještě zažiju poslední festivalový den v Bio Central, a to rozšířený o českou dechovou sekci. V kavárně Kraft to podle svědectví posluchačů byl až transovní zážitek. Americký tenorsaxofonista John Dikeman, německý altsaxofonista Tobias Klein, nizozemský kytarista Jasper Stanhouders, portugalský baskytarista Goncalo Almeida a německý bubeník Philipp Moser podali strhující výkon. Však se také ani nic jiného nečekalo…

(autoři foto: Helena HerzánováEster Šebestová a Lukáš Veselý)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*