Miki Skuta: Jsem pětibojař

MIKI SKUTA patří k nejrespektovanějším slovenským klavíristům a skladatelům. Narodil se 3.ledna 1960 v Komárně jako Mikuláš Škuta. Po studiích v Bratislavě absolvovoval půlroční stáž v Paříži u věhlasného Clauda Helffera. Je obdivovaným (pohříchu v zahraničí) interpretem J.S.Bacha, Mozarta, Beethovena, Liszta a Chopina. Jeho projekt pod názvem The Future Symphony Orchestra mu umožňuje hrát velká díla pro klavír a orchestr bez mistrovského nástroje a symfonického tělesa; stačí mu kvalitní softwarový klavír a computer. V roce 1995 založil se svojí ženou Norou klavírní duo Skuta, jež se zaměřuje na hudbu 20.století a současnou slovenskou tvorbu. Jeho vlastní kompozice byly provedeny na více než stovce koncertů v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Maďarsku, Francii a Nizozemí. Je také výtečným jazzovým instrumentalistou, jenž hrál s takovými osobnostmi, jako Tomasz Stańko, Didier Lockwood, Mark Feldman či Wolfgang Muthspiel. Věnuje se též volné improvizaci, např.v duu s trombonistou Bertlem Mütterem a flétnistou Markem Piačkem. Rozhovor se uskutečnil 7.září po koncertě na festivalu Are You Free? v Dunajské Stredě, kde uvedl klavírní a kytarové skladby Tristana Muraila, Beata Furrera, Johna Adamse, Huguese Dufourta a Steva Reicha.

Zaujala mne typicky spektrální skladba „Město smutečních vrb“ Huguese Dufourta, ona nesmírně niterná kytarová zvukomalba. Ty barvy jsou autorem striktně dány, a nebo máte jako interpret volnou ruku?

Skladatel to přesně popsal, je to v partituře nastavené. Samozřejmě jsem si poslechl na internetu různá provedení této skladby, ostatně moc jich tam není a jedna nahrávka není vůbec dobrá, ale zajímalo mne, co s tím interpreti udělali. Poznal jsem, že to má volnější hranice, ale pro mne bylo prvořadé, abych dodržoval údaje dané autorem. Spektrální hudba dává samozřejmě jistou volnost v onom rozmezí spektra. Dufourt si v rámci této hudby vyvinul svůj vlastní styl. Koneckonců, to on vymyslel termín „spektrální hudba“. Přesto se nestal tak známým jako například Murail, což mne udivuje, protože třeba jeho kytarové skladby nemají obdobu.

Jak jste došel k takto unikátně koncipovanému koncertu, sestávajícímu z kompozic pro klavír a poté pro kytaru?

Já jsem byl v pubertě šíleným rockerem – Deep Purple, Uriah Heep a podobné kapely byly moje modly. Dělal jsem samozřejmě klavír, ale měl jsem doma stále dvě kytary a občas jsem si na ně zahrál. Pak jsem si sehnal opravdu kvalitní nástroj a začal shánět noty. Kombinovat na koncertech klavír s kytarou mě moc baví, protože se stále mohu cítit jako rocker, ačkoli dělám vysoce intelektuální a náročnou hudbu. Občas jsem tedy kytarou zpestřoval svoje koncerty, ale takhle napůl to bylo zcela poprvé.

A co váš digitální orchestr? Jak tento projekt pokračuje?

Bohužel nijak. Samotného mne to překvapilo. Zabývám se hodně programovacími technologiemi, je to docela makačka, je to těžké dělat v takovém rozsahu, není to pro mne jen zábava, jak by se mohlo zdát. Měl jsem pocit, že ten dojem z koncertů je dobrý. Měl jsem s tím docela smělé plány a připravoval široký repertoár. Je to u nás nějak zakleté. Nevím, jak to funguje tam u vás, v Čechách, ale tady je veškerá snaha marná. Užívám hojně sociální sítě, obvolávám pořadatele koncertů, agentury, mohlo to být tak čtyřicet míst po celém Slovensku, ale odezva žádná. No nic. Na druhou stranu jsem prostudoval díky tomu zásadní klavírní literaturu s orchestrem, což mi pomohlo i při vlastní skladatelské tvorbě.

Interpetujete repertoár vskutku široký, od Bacha po Muraila. Není to až příliš velký rozmach? Lze najít nějaký společný jmenovatel vší té hudby?

Samozřejmě. Je to prostě hudba. Dobrá hudba. Hudba geniálních tvůrců. Zpočátku jsem měl trochu problém s Dufourtem, jak to dát do kupy, aby z toho vznikla opravdu hudební kompozice. Vždyť to je někde až u ambientu. Pomalu jsem v tom odkrýval jednoduché harmonické vrstvy, jež navzdory oné deformovanosti vyznívají logicky. On je akorát zašpinil. Kdyby to člověk poslouchal v čistém zvuku, tak tam najde krásné, čitelné harmonické plochy. Prostě zákonitosti hudební kompozice se nedají obejít, ty jsou i v takových zvukových experimentech stejně jako kupříkladu v Bachových Goldbergovských variacích.

Hrajete tyto skladby pokaždé stejně? Nebo se necháváte ovlivňovat prostředím, osobním rozpoložením, náladou?

To je velmi složitá otázka. Mám skladby přísně nastudované, je riskantní se pouštět do pokusů uchopit to jinak. Spíše je to otázka akustické kvality místa – kdy vyznívají jaké barvy lépe, a které hůře. Takže pak pracuju s jejich délkou a intenzitou. A pak hraje roli kvalita klavíru. Pokaždé hraju na jiný nástroj, takže i tento fakt musím brát v úvahu.

Ano, v jednom rozhovoru jste upřednostňoval co nejvyšší kvalitu nástroje. Je to opravdu tak důležité, když většina posluchačů to ani nepostřehne?

Asi nepostřehne, to máte pravdu. Ale každopádně mně, jako interpretovi, se hraje mnohem lépe. Když je nástroj kvalitní, pak podám i lepší výkon, to je logické.

A co děláte, když máte špatný nástroj, ale musíte na něj hrát? Měníte dynamiku úhozů a podobně?

Je to v hlavě. V hlavě to poslouchám a snažím maximum dostat do nástroje. Je to jako v meditaci. Nesmím myslet na nic okolo, jen na hudbu. Pokud se mi to daří naplno, je i výsledek na špatném nástroji dobrý, dává smysl. A funguje to stejně u spektrální hudby, u minimalismu, jako u Bacha. Jde o míru koncentrace. To je pro mne meditace. A hudby je to ale to nejtěžší. Hudba je abstraktní, proto si mnozí hudebníci pomáhají koncentrací na nástroj. Ale to není můj případ.

Přirovnal jste onehdy Glenna Goulda k Picassovi v hudbě. Ke komu byste se přirovnal vy?

K nikomu. Já jsem spíše sportovec, pětibojař. Každý zná fotbalisty, hokejisty, tenisty, ale je pětibojař horším sportovcem? Naopak. A přesto je skoro nikdo nepozná. Přitom jejich výkony jsou až neuvěřitelné. Víte, já komponuju, hraju klasiku, jazz, improvizuju, hraju na kytaru, na klavír, učím se na saxofon, programuju – možná bych se mohl porovnat i s desetibojařem. (smích)

Kdybyste si měl vzít jen jednu jedinou nahrávku na pustý ostrov, která by to byla?

Já bych si vzal nástroj, nejspíš kytaru, a hrál.

A knihu? Nebo jen papír a tužku?

To vám teď hned takhle neřeknu. Je toho hodně, o literaturu se až vášnivě zajímám.

Oblíbená barva, a proč?

Olejově tmavě zelená. Netuším, proč, ale když jsem ve škole kreslil, vždycky to byly tmavé barvy, a tahle převažovala.

 

Erik Truffaz: Snažím se o hudbu nekomplikovanou, ale bohatou

Francouzský trumpetista švýcarského původu ERIK TRUFFAZ je považován za další článek v jazzové evoluci. Jazz sytí tanečními rytmy, ovlivěněnými drum´n´bassem a hip-hopem, ale nerozpakuje se inspirovat rock´n´rollem i popem či rockem. Koneckonců, když byl mladý, poslouchal víc Led Zeppelin jak Milese Davise. Je velmi všestranným hudebníkem a skladatelem, jenž se pohybuje stejně brilantně v tradičním i moderním jazzu, a patří k věrozvěstům nu-jazzu. Dosud natočil 16 alb, přičemž hned to druhé, „Dawn“ (1998), bylo kritiky i veřejností oceněno jako jedno z nejinovativnějších jazzových alb devadesátých let. Rozhovor se uskutečnil ještě před jeho koncertem s Davidem Kollárem. Takto v duu spolu měli vystoupit teprve podruhé…

Znal jste už předtím nahrávky Davida Kollára?

Neznal. Poprvé jsme se setkali na konferenci k showcase v Košicích. Věděl jsem ale, že hraje s Arvem Henriksenem, takže bylo jasné, že musí být dobrý. Mezitím přišla zpráva, že Arve onemocněl a nemůže v Košicích zahrát. Takže, jakmile se objevila možnost zahrát si s Davidem, neváhal jsem ani vteřinu. Byl jsem si jist, že to bude fungovat.

Znal jste tedy styl Henriksenovy hry, takže se naskýtá otázka, zda jste se rozhodl od počátku hrát jinak?

Máme odlišný způsob hraní, a já odmítám někoho napodobovat. Vycházím pouze z toho, že se spoluhráčem vedu konverzaci, to znamená , že musím svoji hru přizpůsobit potřebám toho druhého. Na Davida jsem reagoval po svém. A udělám to i dnes.

A jak se zdá, alespoň soudě dle vystoupení v Košicích na Hevhetia Showcase, dáváte přednost lyrické poloze. Tak mne napadá, proč nepoužíváte také křídlovku?

Nepřemýšlím takhle, nevybírám si, jak budu hrát. Jednou hraju elektricky, podruhé akusticky, jako před třemi dny v kostele s vokálním souborem. Co přijde zajímavého, to beru a mám z toho radost. Ale musím přiznat, že poslední dobou mne akustické hraní přitahuje více. Nyní jsem napsal dokonce skladbu pro trubku a osm vokálních hlasů. Moc se mi líbí středověká sakrální hudba. A pokud by David začal hrát nějaký motiv ze staré hudby, nebo naopak spustil třeba rock nebo drum´n´bass, dokážu se okamžitě chytit. A proč nepoužívám křídlovku? Když skládám, občas ji používám, ale nevidím nějaký rozdíl mezi trubkou a křídlovkou. Proto tolik obdivuju Chata Bakera. Samozřejmě, že Miles Davis je pro mne nejzásadnějším hráčem moderní jazzové historie, ale Chat Baker je můj nejoblíbenější. Lyrické barvy jeho trubky jsou pro mne vrcholem. A taky se obešel bez křídlovky, pokud vím.

Rád bych se vás zeptal na některá mnou obvzláště oblíbená alba z vaší diskografie. První je Archangelsk. Navzdory oné proklamované popovosti, tudíž líbivosti, na mne působí stísněně, jakoby byla ovlivněna geniem loci tohoto severského města. Byl jste jím ovlivněn?

Měl jsem pouze jasný cíl: napsat popové skladby. A nic víc, nic míň.

Přesto se nemohu ubránit pocitu, že je tam slyšet sovětský underground sedmdesátých a osmdesátých let….

Ne, nic takového jsem nepociťoval. Nic, co by se dalo nazvat geniem loci toho města.

Pravděpodobně jsem jako Čech, který má zkušenost se sovětskou totalitou, cítil z vaší hudby něco, co jste tam ani nezamýšlel vložit…

Když o tom takhle mluvíte, tak je možné, že jsem svojí hudbou podvědomě postavil do protikladu k negativně působícímu místu. Berte to tedy jako takový pokus o rovnováhu. Je to vlastně další vrstva mé hudby. Rozhodně se tomu nebudu bránit.

The Walk On the Giant Turtle – proč jste zvolil takový titul? Odkazuje to k ekologii, ochraně přírody?

Nepřímo. Inspirovala mne Kunderova kniha „La Lenteur“ (čili „Pomalost“ – tento román z roku 1995 v češtině nevyšel – pozn.Jana Hocka). Pro mne je zásadní životní otázkou zrychlení životního tempa za posledních, řekněme, sto let, a zda je to změna k lepšímu. A bohužel si musím odpovědět, že nikoli. A obávám se, že je to pro lidstvo dokonce sebevražedné.

In Between – v této souvislosti se chci zeptat, jak jste objevil Sophii Hunger? Vy ostatně často spolupracujete se zpěvačkami. Jaká máte kritéria pro jejich výběr? Čím vás musí zaujmout?

Prostě jsem chtěl zpěvačku, nic moc extra jsem nevybíral. Pro mne je nejdůležitější změna, pestrost, abych každou deskou překvapoval. Abych se jednoduše neopakoval. A ženy je dobré měnit. (smích) Ne, to právě ženy dokáží vždy znovu a znovu překvapovat. Zvláště ta nová. (smích) A já mám rád ženský element okolo sebe, protože mne vždycky nějak nově nasměruje. A taky se chci předvést. (smích) A tu potřebu změn bych ukázal zase na příkladu Chata Bakera a Milese Davise. Chat měl poměrně krátkou dobu vrcholného období, protože zůstal ve stejné poloze, neměnil styl. Kdežto Miles se neustále vyvíjel, hledal nové cesty, způsoby vyjádření. Vím, že v té krátké době byl Chat prostě geniální, nedostižný, nepřekonatelný, ale muzika je o změně, o hledání.

Vrátím se ještě k Sophii Hunger. Nastartoval jste jí hvězdnou kariéru. Těší vás to? Je to pro vás důležité?

S ní to bylo jednoduché, máme totiž stejného manažera. Takže to nebyl ani tak objev můj, jako jeho. A že se mezi námi vytvořil takový kongeniální vztah, který prospěl nám oběma, to je nejdůležitější.

Na mnoha vašich albech je slyšet emotivně lyrická trubka ve spojení s robustním elektronickým rytmem a hip hopem. Hledal jste primárně nový styl, nebo vám šlo přednostně o kontrast, jenž by umocnil zvuk vaší trubky?

Pro mne není změnou nový styl, ale hledání co nejpůsobivějšího kontrastu, hledání nových barev a emocí. Činí to zároveň můj život zajímavějším. I když ve své podstatě je moje hudba jednoduchá. Ostatně život není komplikovaný. Zásadní věc je najít tu nejlepší cestu, a to ve smyslu jednoduchosti, ale zároveň i najít způsob, jak eliminovat hrozící nudu. Pokud hudbu budu dělat srdcem, bude upřímná a najde si vždycky své posluchače. Možná se se v tom skrývá i přirozená lidská snaha po dokonalosti. Život není komplikovaný, ale je bohatý. A to by mělo platit i pro hudbu.

Koho považujete za největší jazzovou osobnost?

Za zásadní pro jazz považuju linii těchto pěti géniů: Luis Armstrong, Duke Ellington, Charles Mingus, Gil Evans a Miles Davis.

Se kterým současným jazzmanem byste si rád zahrál a ještě se vám to nepoštěstilo?

Jednoznačně Keith Jarrett.

Poslední tři otázky jsem si vypůjčil od Prousta. Kdyby jste si měl vzít na opuštěný ostrov jednu jedinou nahrávku, co by to bylo?

Franz Schubert – Kvintet.

A kniha?

Dostojevského „Bratři Karamazovi“.

Nejoblíbenější barva? A proč?

Černá. Protože jsou v ní obsaženy všechny barvy.

(Děkuji za tlumočení Karolu Kásovi)
(autor foto: Attila Kovacs)

Igor Vida: Pustit nápady na špacír

Duchovním otcem a dramaturgem festivalu Are You Free? v Dunajské Stredě je IGOR VIDA, mimo jiné též umělecký ředitel pořádající neziskové organizace Na´Conxypan a šéf Jazzového klubu DS. Letos na konci července dokonce rozšířil počet jazzových festivalů na Slovensku o dvoudenní Samaria Jazz Festival v Šamoríně, nízkorozpočtovou akci se slovenskou a maďarskou účastí. Jde o bohulibou snahu, neboť jih Slovenska je na jazz a vůbec nekomerční hudbu více než skoupý. V minulosti byl Igor Vida tanečníkem ve folklórním souboru. Hovořili jsme spolu o jeho cestě k jazzové avantgardě, o festivalu a odhodlání…

Jak vznikl festival Are You Free?

Nápad udělat takový festival byl výsledkem snah několika kulturních sdružení, které sem chtěly dostat zajímavou hudbu. Zpočátku převažovala elektronická hudba a nu-jazz. Poté jsme získali peníze z Visegrádského fondu a mohli jsme záběr rozšířit, pustit nápady na špacír. A tak došlo i na free-jazz a free-improvising.

Co znamená název sdružení Na´Conxypan? Ani to nedokážu vyslovit…

To byl záměr. (smích) Je to název krásného, ideálního města, kde se dá všechno uskutečnit, všechno se zde daří. Na počátku toho stál jeden maďarský malíř z přelomu 19.a 20.století, jmenoval se Lajos Gulácsy. Chtěl tak vyjevit svoje futuristické a utopické představy. Mělo by to vyjádřit morální a kulturní vzdělanost, i sociální rovnost a tak. A to je i krédo našeho festivalu. Otevřít lidem svět opravdu kvalitní hudby, která má co sdělit. Udělat z lidí náročné posluchače. Nabídnout jim hudbu, která je ke sdílení, nikoli k podbízení. A to je to nejtěžší.

Když se ohlédnete za těmi jedenácti festivalovými roky, který hudební zážitek byl ten největší?

Největší hudební zážitek je vždycky ten aktuální. A opravdu si myslím, že letošní ročník byl nejpestřejší a dokázal skloubit klasickou, soudobou, jazzovou i free-jazzovou hudbu, aniž by odradil toho kterého posluchače.

Který hudebník z dosavadních ročníků na vás udělal největší dojem jako člověk?

Většina hudebníků je velmi příjemných a pohodových a cítí se zde dobře. Snažíme se o co nejtěsnější kontakt mezi účinkujícími a publikem. Ovšem tím nejúžasnějším člověkem byl Hanid Drake. Hrál tu loni. Když jsem ho objal, cítil jsem, že ho nechci pustit. Takovou pozitivní energii vyzařoval, takové člověčenství. Po jeho koncertě každý zůstal sedět, posluchači i muzikanti (s bubeníkem a perkusistou Drakem hráli kontrabasista William Parker a saxofonista John Dikeman – pozn.Jana Hocka), a čekali jsme, co se bude dít dál. Hamid začal hovořit o komunikaci mezi lidmi, o potřebě komunity, zrušení vzdáleností mezi lidmi, což dokáže právě hudba. Proto ji dělá. Úplně jiný je třeba David Murray, který často s Drakem hraje. Zažil jsem ho na festivalu v Györu. Ten ví, kde je jeho místo v hierarchii free-jazzových muzikantů, a dává to jasně najevo. Ne, že by byl namyšlený, to ne, ale působí dojmem, že je nad věcí. Bojuje za práva černochů, ale dělá to takovým tím radikálním způsobem, jakoby zůstal v šedesátých letech. Nevím, nakolik je tenhle boj aktuální, ale je mi divné, že přitom žije ve Francii.

Jak jste se dostal k téhle muzice? Vy, který jste tancoval ve folklórním souboru?

Vidíte, a já se dostal k jazzu právě přes lidovou hudbu. Vždyť je to taky improvizační hudba, to mají společné. Ale ještě předtím jsem poslouchal takový ten tvrdý maďarský underground. Pak jsem se naučil na kytaru a založil s mnohem mladšími kluky podobnou kapelu. Jmenovala se Paraziti a vydrželi jsme skoro deset let. Přišla další kapela, Jam Gang, a s ní už jsem dělal experimentální jazz. Říkali jsme mu „random-jazz“. Jenže mi chyběly ty teoretické znalosti, nedokázal jsem zahrát vše, co se mi vylíhlo v hlavě, a to mě omezovalo. Nemohl jsem se rozvíjet, zatímco ti okolo ano. A tak jsem vlastní muzikantskou kariéru odpískal.

Jak to tady na jihu Slovenska vypadá s kulturními granty?

My jsme na tom docela dobře, neboť od začátku existence našeho festivalu jsme vždycky nějaké peníze dostali. Ale nikdy jich není tolik, kolik bychom potřebovali, aby z toho byl velký festival. Přispívá Fond pro podporu umění, dává město, Visegrád. A také jsme začali dostávat finance v rámci podpory národostních menšin.

A jak tu festivalovou vizi prezentujete?

Rozhodně neklameme. Vědí, že jde o festival free-jazzu a vůbec prgresivní improvizované hudby. A že je jediný svého druhu tady v tomto regionu. Nejblíže je v Bratislavě, ale tam dělají elektronickou hudbu.

Takže ony oficiální instituce nemají s tím problém? Nenamítají, že jde kupříkladu o šílenou hudbu, a ještě k tomu nerentabilní?

V těch komisích sedí především lidé, kteří mají společného hlavně vážnou hudbu, to ano, ale jsou mezi nimi vždycky dva tři, co dělají jazz. Nemám ve zvyku vyvíjet nějaký tlak, přesvědčovat je, lobovat, Přesto vycházejí víceméně vstříc. Snad proto, že první ročník před těmi jedenácti lety měl ohlas, prokázal kvalitu.

A máte nějaké soukromé sponzory?

Ne. Byly takové pokusy. Každý položil samozřejmě otázku, co z toho budu mít? Odpovídal jsem, že bude uveden na plakátě, jeho jméno bude na pódiu, a kromě toho udělá dobrý skutek. A reakce byla, že se mu to nevyplatí. To mne odradilo. A to byli třeba i známí, či dokonce kamarádi. Ztráta času a energie.

Máte již nějakou představu ohledně příštího ročníku?

Poučil jsem se, že nemá cenu dopředu něco avizovat. Mám pokaždé v plánu to či ono, a nakonec z toho vyleze úplně jiný program. Mám v hledáčku každopádně Matse Gustafssona, rád bych ho sem dostal s malou sestavou Fire!, na orchestr asi nebudeme mít finance. A pak hledám mezi mladými talenty v Maďarsku a maďarskými tady na Slovensku. Třeba bubeníci jsou tady výborní. V Maďarsku proběhla soutěž jazzových bubeníků a první dva vítězové byli ze Slovenska. Takže tady budu lovit. Víte, my tady na jihu jsme odděleni od zbytku země. Je to škoda. Slovenská scéna není bohužel homogenní, východ je izolován, Bratislava, Žilina, ty kapely odtud nejsou pro mne průchodné.

Měl jste někdy chuť s tím praštit?

Už párkrát jsem přemýšlel, že to přestanu dělat. Festival děláme ve čtyřech, dáváme do toho všechno, je za tím spousta energie a zaťatých zubů. Naštěstí nám pomáhají ještě další lidé. Jako čistí amatéři děláme samozřejmě chyby a nejde nám to tak plynule jako profíkům. Takže hodně problémů, a nejde jen o finance. Děláme to po práci, z čirého nadšení. Já třeba dvě hodiny denně dojíždím do práce do Bratislavy, většinu dne jsem mimo. A ten čas pak chybí. I v pátek, kdy festival začínal, jsem musel být v práci. O to větší slast mne pak zaplaví, když se festival vydaří. Veškerá tíha ze mne spadne a já cítím nefalšované štěstí.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.