Tom Barford jako jazzový Obr Dobr
zvuk100%
obal90%
hudba80%
90%Overall Score

Na konci srpna vyšlo debutové album, jež bylo na britských ostrovech očekáváno skutečně netrpělivě a s nadějí; dokonce Evan Parker v roli porotce loňské Kenny Wheeler Jazz Prize o vitězi (a protagonistovi alba) prohlásil: „Jsme svědky zrození nové hvězdy na jazzové obloze!“ Sám debutant se nechal slyšet: „Chci, aby posluchači moji hudbu cítili tak, jakoby vstoupili do jiného světa.“ No, jiný svět tam já osobně necítím, ale nahrávka je to vynikající. Řeč je o mladém saxofonistovi jménem TOM BARFORD a jeho první nahrávce „Bloomer“, již vydal stále prestižnější label Edition Records.

Tento absolvent Královské akademie hudby přetavil svoje saxofonové vzory Seamuse Blakea a Chrise Pottera do svébytného hlasu, jakoby oproštěného od kudrlinek a odboček. Přesto je jeho saxofon plnokrevný. V jeho kvintetu pak figurují další talentovaní mladí hráči: Robert Cox (piano), Billy Marrows (kytara), Dave Storey (bicí) a Flo Moore (kontrabas).

Veškeré skladby (je jich devět) na osmačtyřicetiminutovém albu napsal Barford. Mají jednoho společného jmenovatele, a to inspiraci dětským dobrodružstvím, fantazií a bohatstvím jazyka spisovatele Roalda Dahla. Zvláště pak prostřednictvím jeho knihy „BFG“, čili „Obr Dobr“, kterou mimochodem před dvěma lety zfilmoval Steven Spielberg. Již úvodní „Bloomer“ přináší to signifinantní pro sound Barfordova kvinteta – výrazný rytmický riff, čitelný melodický motiv, vyhrávky piana i kytary a stěžejní sólový part saxofonu (v tomto případě tenorsaxu), postupně zahušťovaný a gradovaný. V následujícím „Space To Dream“ pracuje kapela opravdu se snovou atmosférou, ale tu posléze zhutní sytou melodií a v závěrečné minutě i vzkypělými emocemi. „Phizzwizard“ vyjadřuje klid, štěstí a opojení nádherou; Barford vše protkává čirými tóny sopránky, posléze osamí lyrická kytara, aby pak kapela nastoupila v pném zvuku. V nejdelší kompozici alba, „F Step“ (10:29), se posluchač ponoří do strhujícího jazz-rockového proudu; samozřejmě, není tady nic, co by už neznal, ale vždycky to strhne a osvěží, zvláště, když kapela pracuje s výrazovou a dynamickou proměnlivostí, umocněnou nadupanými či naopak ponornými sóly. Následuje „Music For An Imaged Film“, jež je z větší části duetem piana a sopránky. V následující miniatuře „Razztwizzler Ahead“ zní hodně vyostřený coltraneovský hardbop, ale s varhanními riffy; jde o jakousi předehru ke skladbě „Razztwizzler“, kde je symbol krutosti a zla přetaven do hutného, nekompromisního jazz-rocku. Ten střídá lyrický tenor s jemným předivem rytmiky v „Ideology“, věnované významnému britskému jazzmanovi a producentovi Ianu Bellamymu. Finálovou položkou je „The Highly Strung Trapeze“, zprvu rozvolněná, poté psychedelií ochucená (díky kytaře) skladba se zvučným tenorsaxem a výtečným kontrabasovým sólem.

Není to přelomová jazzová nahrávka, to ani náhodou, ale poslouchá se náramně. Ostatně, posuďte sami…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.