Lukáš Oravec a jeho jazzová horečka
zvuk100%
obal80%
hudba100%
93%Overall Score

Teprve letos v létě se mi po více než půldruhém roce jeho existence dostalo do ruky album s titulem „Ali“, jež natočil a vydal ve vlastní režii slovenský soubor LUKÁŠ ORAVEC QUARTET s hostujícím BOBEM MINTZEREM, slovutným americkým saxofonistou. Vydáno bylo na přelomu let 2016/2017 a prozatím je to poslední albový počin nesmírně talentovaného trumpetisty v roli lídra vlastní formace. Byla by škoda nevěnovat se tomuto titulu zevrubněji, neboť jde o výtečný jazz, který svojí kvalitou daleko přesahuje středoevropský region. Než tak učiním, dovolím si osobnost Lukáše Oravce blíže představit.

21.října oslaví 30.narozeniny. Rodák ze Žiliny studoval na Royal Academy Of Music v dánském Aarhusu obor klasické hudby, kde se ale mohl na vlastní žádost věnovat také jazzové trubce pod vedením Jacoba Buchanana (2008/09). Ve studiu pak pokračoval na JAMU v Brně na katedře vážné hudby a též na jazzové interpretaci u Jana Přibila (2009/10). Následující školní rok absolvoval stáž na Hudební akademii Karola Szymanowského v polských Katovicích, kde jazzovou trubku vyučoval Piotr Wojtasik. V roce 2011 se vrátil do Brna, tentokrát k profesoru Juraji Bartošovi, a následně byl přijat na jazzovou katedru Master Of Arts City na universitě ve Vídni do třídy Jörga Engelse. V roce 2016 získal magisterský titul na JAMU.

Obdržel nejvyšší cenu soutěže „Young Faces Of Slovak Jazz“ a zároveň cenu za interpretační výkon v čele vlastního kvarteta (2012). V roce 2013 vydal debutové album „Introducing Lukáš Oravec Quartet“, jež bylo oceněno jako slovenské Nejlepší jazzové album roku. Dva roky poté vyšla alba dokonce dvě, „Piotrology“ a „Kulosaari“. Titul „Ali“, kterému se hodlám na tomto místě věnovat, získalo v roce 2017 cenu Esprit opět za Nejlepší jazzové album roku. Oravec hrál též v mnohých bigbandech a projektech, mnohdy mezinárodních, a to po boku třeba Jense Christiana Jensena, Geira Lysneho či Iana McDougalla. Je členem Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma a Big Bandu Matúše Jakabčice. Ve svém portfoliu má spolupráci s celou řadou osobností domácí i světové jazzové scény, mezi nimiž najdeme taková jména jako Aaron Goldberg, Danny Grissett, Vincent Herring, Rick Margitza, Pavel Wlosok, Wayne Escoffery, Juraj Griglák, Ondřej Štveráček či Jacek Namyslowski. A díky albu „Ali“ přibyl již v úvodu zmíněný frontman slavných Yellowjackets, tenorsaxofonista Bob Mintzer.

Vedle hostujícícho Mintzera a lídra Oravce se na nahrávce podílí rytmika ve složení Tomáš Baroš (kontrabas) a Marián Ševčík (bicí), za klavírem pak Kálmán Oláh. Tohoto výtečného maďarského pianistu jsem chválil již díky jeho účasti na albu slovenské zpěvačky Jany Gavačové „Biele noci“ a v Oravcově kvartetu podává vpravdě skvostný výkon. Ale nepředbíhejme. Album obsahuje šest kompozic, z nichž pouze jedna je Oravcova (přičemž Mintzer přispěl hned třikrát). Jde o titulní „Ali“, která je na albu jako třetí track; je věnována Aleně Kučeríkové, autorově femme fatale. Jde o reprezentativní ukázku modálního jazzu, který nejlépe dokáže postihnout milostnou rozervanost.

Celé je trošku osud,“ sdělil mi Oravec. „Probíhal sedmý rok vztahu se snoubenkou Alenkou. Napsal jsem jí skladbu Ali, kterou jsem ji věnoval. V říjnu 2015 jsem nahrál album, které jsem jí taktéž věnoval. Ona vlastně o tom ani nevěděla, mělo to být překvapení. V listopadu došlo k rozchodu a album vyšlo o měsíc později. Ale duševní vlastnictví jsem nezměnil, zůstalo jí věnované, proto Ali. Tak jsem jí říkal.“ Oravcovo sólo je na rozdíl od perlivě květnatého piana a energického tenorsaxu neobyčejně emotivní, proměnlivé a vskutku narativní.

Album otevírá „Always“, již autor Oláh věnoval památce přítele, saxofonisty Desza „Ablakose“ Lakatose; mimochodem tato skladba zvítězila v prestižní soutěži „Thelonius Monk International Jazz Composers Competition“. Jde sice o baladu, ale vespod probublává vášeň. Oba dechaři znamenitým způsobem unisono frázují, první sólo se vyloupne saxofonové. Poté opět kraluje Oravec, tentokrát s křídlovkou; sólo je výborně vystavěné a plnokrevně zahrané. Pianista svůj part naopak zahušťuje pozvolna, přičemž nechává zaznít i bachovské variace, jež posléze rozpustí ve strhující monkovské jízdě. Mintzerovu svižnůstku „Bebop Special“ odstartují bicí, poté se vyrojí typicky odsekávané sazby. Piano evokuje Oscara Petersona, čemuž se asi žádný pianista v tomto stylu nevyhne, stejně tak dravá trubka odhaluje Oravcova oblíbence Clifforda Browna a Mintzer frázuje jako bájný Charlie „Bird“ Parker. I bubeník se zde pochlubí parádním sólem. Další Mintzerova skladba „Somewhere Up There“ je příkladem již nabušeného hard bopu, umocněného hutnými groovy, ovšem nepostrádajícího zajímavý melodický motiv. Při pozorném poslechu lze odkrýt nádhernou bluesovou vrstvu, což je patrné především v saxofonovém sóle. Rytmika samozřejmě šlape jako hodinky, respektive sto hodinek, trumpetista pracuje s dynamickými i výrazovými proměnami, pianista spustí tok síly horské bystřiny. Autorsky přispěl také Baroš, a to baladicky vášnivou lamentací „Bunch Of Gypsies“; samozřejmě nemohlo chybět jeho svižné kontrabasové sólo. Také klavírní sólo je tady pozoruhodné; byť je niterné, nepostrádá vášeň. Album vrcholí dvanáctiminutovou Mintzerovou poctou legendárnímu trumpetistovi Thadu Jonesovi, příznačně nazvanou „Thadeus“. Všichni hrají se swingovou radostí, zároveň s bluesovým smutkem. A znovu vytrysknou mistrně vystavěná sóla hraná s obrovským nasazením. Což vlastně dokládá v samotném závěru kašel zaznamenaný ve studiu…

Narodený 21. Októbra 1988 v Ž

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*