Varhanní groovy Jocelyn Michelle v mexické kantýně
zvuk80%
obal80%
hudba70%
77%Overall Score

Není mnoho jazzových varhanic (na rozdíl od kolegyň v klasické hudbě). Proto za každou, která se prosadí, buďme vděčni. Jednou z nich je Jocelyn Zonis Caquepau, vystupující pod jménem JOCELYN MICHELLE. 8.června jí vyšlo druhé album, tentokrát živé – „Live At Viva Cantina“, a to na na značce Chicken Coup Records, labelu respektovaného varhaníka a pedagoga Tonyho Monaca (dlouholetého spoluhráče kytaristy Pata Martino), u něhož Jocelyn studovala.

Jocelyn Michelle je sice rodačkou z Floridy, ale žila v Los Angeles, kde poznala i svého muže, kytaristu Johna Racka. Před několika lety se pak přestěhovali na Havaj. Do kalifornské metropole se ale často vracejí, a také tam, v mexické jazzové restauraci Viva Cantina, vzniklo její nové album. Album částečně navazuje na debut „Time To Play!“ (2016), neboť šest z deseti skladeb pochází právě odtud; čtyři z nich jsou autorské. Živáč byl natočen společně s muzikanty z Havaje a Los Angeles, kteří se vesměs podíleli již na debutu. Vedle zmíněného kytaristy Jacka Racka to jsou saxofonisté Bill Noble a Steve Mann, trumpetistka Andrea Lindborg, trumpetista Tony Farrell, bubeník Sammy K. a perkusista Al Person. Ve dvou zpívaných skladbách hostuje zpěvačka Laura Dickinson.

Jde o vděčnou kolekci skladeb, jež nechávají vyznít varhanním groovům naplno. Výhradu bych ale měl k faktu, že téměř vůbec se v nich nemění dynamika, jede to ve stejné intenzitě, nedochází ke gradaci. Nabízí se také srovnání s legendární hráčkou na Hammondovy varhany Rhodou Scott. Ta je ovšem oproti své o generaci mladší (a bílé) kolegyni více soulovější, gospelovější, bluesovější, tudíž barvitější a výrazově bohatší. Jack Rack svoji ženu ovšem výtečně doprovází a jeho sóla nepostrádají napětí a snahu o emocionalitu, bubeník hraje spolehlivě a s varhanními basy vedle výrazných groovů či šťavnatého swingu vytváří leckdy až acid-jazzový základ.

Album otevírá bezmála osmiminutová swingová verze hitu Carla Perkinse „Groove Yard“, ozdobená hutnými sazbami dechů, tepající rytmem a květnatě svižnými sóly varhan, kytary, trubky a tenorsaxu. Autorská „Englewood Cliffs“ (10:24) vystihuje soul-jazzovou náladu ve stejnojmenném studiu Rudyho Van Geldera v New Jersey v raných šedesátých letech. Opět parádní sazby a frázování a k sólistům se přidává také bubeník. A jde vskutku o solidní sólový part, který by mohl fungovat i jako samostatná skladba! Následuje melodická balada „Groovin´“, jež působí spíše jako taková příjemná, barová úprava písně soul-rockové kapelyYoung Rascals (1967). Jak by řekli bří Justové, je to taková přípravka na následující track, kterým není nic menšího, než Barbieriho „Last Tango In Paris“. Jocelyn Michelle ale potlačila onu erotičnost a sexuální dusno a vytvořila easy-listeningový klenot s lehkými funky groovy a acid-jazzovou náladou. Následující standard „The Look Of Love“ vychází z verze kytaristy Boba DeVose (mimochodem letitého spoluhráče soul-jazzového varhaníka Richarda Holmese). Škoda, že právě tady chybí gradace nejmarkantněji. Poté přichází dvakrát ke slovu hostující zpěvačka Laura Dickinson. V Jocelyně milostné písni „Oh No, Could I Be In Love“ je té milostnosti tolik, že by to uspalo i štamgasty v baru, ale v jobimovce „One Note Samba“ už je to opravdu živé, včetně dravě sólující trubky a hustých perkusí. Ach jo, „The Pink Panther Theme“ je tak nevratně profláknutý, ale tahle verze vycházející z Jacka McDuffa alespoň uhání. Stejně tak autorská „A Sister´s Love“, která taktéž nepostrádá výrazně melodický motiv. Album vrcholí (a to fakticky) taktéž skladbou z pera Jocelyn Michelle – „Sylvia´s Song“. Spodek evokuje zprvu Santanu, postupně nabývají vrchu syté funky groovy. Ale co je tady navíc: snaha o dynamizaci hudební materie, gradaci…Tak takhle ano!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*