Ve věku 76 let (narozeniny oslavila nedávno, 11.července) zemřela v neděli 29.července na rakovinu plic polská jazzová ikona TOMASZ STAŃKO. Tento trumpetista a skladatel patřil k vůdčím představitelům současného jazzu již od počátku 70.let (dekádu předtím sbíral zkušenosti u otce moderního polského jazzu Krzysztofa Komedy). Jeho snadno identifikovatelný, jedinečný tón a výraz byl vždy poznamenán jistou úzkostností. Počínaje albem „Balladyna“ (1976) se stal kmenovým umělcem prestižní mnichovské značky ECM. Vydal zde celou řadu úžasných alb; poslední položkou je „Dark Eyes“ (2009). Jeho celková diskografie jako lídra různých souborů čítá 32 titulů! Od roku 2008 žil ve Spojených státech. Letos v únoru měl se svým newyorským kvartetem vystupovat v Praze v rámci festivalu Jazz Meets World, posléze byl koncert ze zdravotních důvodů odložen na duben, ale nakonec se neuskutečnil. Kolega Marián Pavlík s ním učinil pro JazzPort výtečný rozhovor před dvěma lety při příležitosti jeho nezapomenutelného vystoupení na JazzFestBrno. Tolik lakonická zpráva.

Ale kolik je za ní emocí! A vzpomínek!

První mojí jazzovou deskou, kterou jsem si koupil (v roce 1975, to mi bylo 16), byla právě od Tomasze Stańka; jmenovala se „Twet“. Táta mne s ní málem vyhodil z domu. Byl to totiž zapřisáhlý swingař a jazz pro něj skončil někde u west-coastu. Kdepak free-jazz! Tak jsem ji zakopal, samozřejmě pečlivě zabalenou do igelitu, pod můj oblíbený jasan; postupně přibývali další polští muzikanti, kteří se díky Stańkovi dostávali do zorného pole mého vzrušeného zájmu (Tomasz Szukalski, Janusz Muniak, Zbigniew Namyslowski, Zbigniew Seifert atd.). Nakonec tuto generační nesmiřitelnost prolomil Willis Conover, jazzový moderátor Hlasu Ameriky; ten každý podvečer v pořadu „Music USA“ pouštěl vesměs americký jazz a táta ho miloval. Ale občas sáhnul také po albu z Evropy, které považoval za pozoruhodné; pamatuju si, jak tam zazněl Jiří Stivín a jeho „Pět ran do čepice“, a jednoho dne také Tomasz Stańko s jazz-rockovým majstrštykem „Purple Sun“. (Tahle deska vyšla v Německu v roce 1973 a já ji sháněl desetiletí marně; nakonec vyšla v CD reedici v roce 2006.) A táta moji zálibu v jiném jazzu vzal na vědomí, a dokonce byl ochoten si čas od času i něco poslechnout. Samozřejmě jsem elpíčka mohl vykopat a uložit doma na čestné místo vedle tátových Ellingtonů, Basieů, Armstrongů apod.

Stańkovy desky z osmdesátých let měly pro mne neodolatelné kouzlo. V edici Polish jazz vyšlo v roce 1984 pod pořadovým číslem 69 (mimochodem „Twet“ bylo č.39) další pro mne zásadní Stańkovo album – „Music 81“ s kvartetem, v němž figurovali pianista Slawomir Kulpowicz, bubeník Czeslaw Bartkowski a kontrabasista Witold Szczurek. Skladbu „Third Heavy Ballad“ z této desky hrál Stańko na svých koncertech až do současné doby. Na elpíčku „A/J“ o rok později se u basy objevuje Witold Rek. V tom samém roce (1985) vychází eponymní album kvarteta C.O.C.X., kde Stańko začne mísit hard-bop, latinu, free-jazz a elektronický jazz do naprosto originálního, svébytného tvaru. Však mu tady sekundují multiinstrumentalísta Apostolis Antymos (ano, kytarista slovutných S.B.B.!) a původem kubánský perkusista Jose Antonio Torres. Následují LP „Lady go…“ a konečně „Switzerland“, záznam koncertu nově vytvořeného Stańkova souboru Freelectronic na prestižním festivalu v Montreux roku 1987. Toto kvarteto se noří, jak napovídá jeho název, ještě více do elektroniky; ale není to jazz-rock či něco takového!

Díky, Tomáši! Provázel jsi mne intenzivně v těch časech, kdy se formovala moje osobnost, utvářel můj charakter, v časech, kdy se i lámaly charaktery. Tvojí hudbou jsem žil. A sílil. Tvoje hudba ve mně metamorfovala v něco nesmrtelného. Věřím, že smrt není konec. Žiješ dál svojí hudbou. Ve mně tedy určitě…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*