Skvostná, ale i problematická reflexe Bartosze Dworaka
zvuk100%
obal100%
hudba80%
93%Overall Score

Polský jazz a housle, jak se to rýmuje! Když před třemi lety vydal BARTOSZ DWORAK QUARTET debutové album „Polished“, nešetřil jsem superlativy. A díky východoslovenskému labelu Hevhetia je na světě další album – „Reflection“. V nezměněné sestavě, tj.: Bartosz Dworak (housle), Piotr Matusik (piano), lídrův bratr Jakub Dworak (kontrabas) a Szymon Madej (bicí). A opět vynikající! I když…

Pětapadesátiminutové album obsahuje sedm kompozic, z nichž čtyři jsou z pera lídra, dvě Matusikovy a jedna je společným dílem obou muzikantů. Ještě před samotným poslechem vás dozajista upoutá abstraktní estetika grafiky obalu, dílo výtvarníka Marcina Kowalika. Ten se nechal jednotlivými skladbami inspirovat, takže koncertní premiéra alba byla spojena s výstavou takto vzniklých obrazů. Hudba Dworakova kvarteta je ostatně místy velmi niterná, ponorná, jemně strukturovaná, ovšem zároveň také emotivní, hutná, naléhavá. Ale co mne na ní fascinuje nejvíc, samozřejmě kromě instrumentálních výkonů, je všudypřítomná lehkost, všobjímající vřelost a při vypjatých sděleních vstřícnost (avšak nikoli podbízivost). I když…

Dworakovy housle jsou mnohdy jako samet; jejich skvostně měkký a melodický tón slyšíte již v úvodí skladbě „I Feel Free“. Vyznamená se zde i kontrabasista, který svůj nástroj nechává doslova rozkvést; stejně tak bubeník. K vzepětí bohatých emocí dochází v následující kompozici „Into the Sky“. Pizzicatové antré odstartuje dynamicky a výrazově proměnlivý tok, z něhož se postupně vynořují sólové chorusy. Naléhavost a napětí umocňuje tekutě nervní rytmika. V „Balad III.“ se autor, pianista Matusik, dokázal přiblížit jedinečné lyrice legendárního Krzysztofa Komedy; lyrice niterné, křehké, vznešené, ale i naléhavé až nervní. Svižné ostinato tvoří spodní proud strhující titulní skladby Reflection, jež má dedikaci For S. Že by to byl Seifert (myšleno houslista, Zbigniew!)? Proměnlivé, vskutku bohaté frázování, gradace i houstnutí sólujících houslí by tomu odpovídaly. Přes deset minut trvající „Crumb Of Hope“ je mistrnou ukázkou sugestivně vystavěné balady, jež nepostrádá duchovní rozměr, v tomto případě umocněný nádechem gospelu, ani výrazné riffy a jiskřivou melodii. Intenzivní vzepětí se střídají s ponorem do meditace. Krásná sóla Dworaka a Matusika pak vše korunují. V posledních dvou tracích Dworak použije syntezátorové housle. Bohužel v prvním případě, Matusikově „The Green Soul Of Dear O.“, mne takto vzniklé fusion až příliš vrací k tomu vyčichlému od Jeana-Luc Pontyho; ovšem klavírní sólo je šťavnaté, takže je stále co se vzrušením poslouchat. Závěrečná skladba „Changes“ dopadla lépe, neboť spojuje hardbopovou rozevlátost s jazz-rockovou razancí. Ale tahle poloha už jednou provždy zůstane nepřekonatelnou doménou Pontyho, tam bych se vůbec netlačil. Ano, poslouchá se to dobře, ale Dworakova jedinečnost se takto vytrácí. Řeknu to takhle přímo: Polský houslista má na víc, než navazovat na pětasedmdesátiletého francouzského velikána!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*