Ján Sudzina

Když jsem v to brzké čtvrteční ráno 19.července vyšel z hotelu Yasmin, abych se cestou na vlakové nádraží naposledy prošel po Košicích, uvědomil jsem si, že mi východoslovenská metropole přirostla k srdci. Byl jsem tu již před dvěma roky na Presstripu k 15.narozeninám vydavatelství Hevhetia, nyní na Showcase téhož labelu, jehož počiny nesmírně rád recenzuji, protože mne málokdy zklamou. A jak jsem se tak nořil do niterných myšlenek, ztratil jsem správný směr. Naštěstí jsem potkal řádovou sestru; zeptal jsem se jí na cestu a ta mne s omamným úsměvem vrátila zpět do reality. Chvíli jsem se za ní ještě díval, když jsem si všiml jednoho nápisu na zdi. Někdo se jej evidentně snažil vymazat, ale bezúspěšně. Bylo tam napsáno: Kulturní dědictví není to jisté, jako národní identita.

Co potom tedy znamená jazz?

Ve dvou dnech (17.a 18.července), kdy v Košicích probíhal JazzBus, čili Mezinárodní setkání hudebních profesionalů, hlavně pak jazzových, slyšel jsem 16 koncertních setů hudebníků nejen ze Slovenska a Čech, ale také Polska, Maďarska, Itálie, Španělska, Norska, Francie či Lucemburska. Do Košic si našly cestu na tři desítky žurnalistů a promotérů ze čtyř kontinetů; vskutku byly zastoupeny kromě evropských zemí, jež pochopitelně převažovaly, i Egypt, Izrael, Japonsko, Čína, Indonésie a Spojené státy. A jazz všechny spojoval, byl to náš společný jazyk, díky němuž jsme si náramně rozuměli. Kulturní dědictví? Národní identita? To všechno je jazz!

Literární antré ze světa jiné hudby

Showcase Hevhetia měl 16.července antré v podobě autorského čtení v rámci 19.ročníku Měsíce autorského čtení (MAČ), jenž probíhá ve dnech 1.7.- 4.8. nejen v Košicích, ale také v Brně, Ostravě, Wroclawi a Lvově. Čestným hostem je tentokrát Turecko. Ale v jednom ze sálů Kasárne/Kulturparku byl aktérem Čech: Petr Slabý, hudební publicista a filmový dokumentarista, který četl ukázky z knih svého otce, Zdeňka K.Slabého. Nechyběl „Papírový drak“; příběh o papírovém drakovi, ze kterého se stal drak opravdový, měl původně vyjít v roce 1968. A jak se píše v anotaci, už byly připraveny ilustrace, text už byl poslán do tiskárny, jenomže najednou se nesměl dostat ke čtenářům. Proč? Až v ději dospějete k místu, kde vojáci střílejí na muzeum, asi se nad tím nepodivíte. I takové útoky vojáků patří do pohádek. Jenomže v době, kdy knížka málem vyšla, do Prahy přijely cizí tanky a cizí vojáci skutečně na muzeum stříleli, jak to autor už předem napsal, jako by to předvídal. A tak se mu rukopis vrátil, protože ho ti cizí vojáci (a jejich domácí přátelé) asi považovali za provokaci. A odpočíval v zásuvce psacího stolu. Až po dlouhých letech ho tam autor našel a poslal znovu do nakladatelství. A protože se dohledaly i původní ilustrace Václava Sivka, může tato humorná pohádka po více než 45 letech konečně vyjít

A protože Z.K.Slabý též spolupracoval s Dagmar Lhotovou na populárním kresleném seriálu o kocouru Vavřincovi a jeho přátelích, k jehož padesátiletému jubileu vyšlo letos album s poctami od domácích kapel světa jiné hudby, bylo čtení zakončeno vystoupením jedné z nich, tria ROMANOVSKÁ/HRUBÝ/TICHÝ. Oproti letošnímu eponymnímu albu byla jeho hudba víc rozvolněná, ale jaksi do hloubi lyriky, jež byla občas (ale méně, než je u nich zvykem) rozdrcena free-jazzovým výbuchem. Ovšem hra Anny Romanovské především na koto, krocení kontrabasu smyčcem či jeho přeměna v perkusivní nástroj v režii Petra Tichého, a samozřejmě Michala Hrubého klarinet, obvzláště basklarinet, to všechno činí z tohoto tria výjimečný improvizační útvar.

Košice středem čtyř světadílů

Košický JazzBus měl 17.července začít před hotelem raňajkami v tráve, ale již v noci pršelo (a pak pršelo vlastně celé ty dva dny téměř nepřetržitě), takže jsme snídali každý uvnitř a individuálně. Poté jsme se přesunuli do Kasární/Kulturparku, díky taxíkům v suchém stavu, abychom absolvovali tiskovou konferenci. Než začala, potěšil malý banket, kde jsme navazovali kontakty, diskutovali a vítali se s přáteli, a do toho nám hrál saxofonista JÁN KOPČÁK. Je to již skoro čtyři roky, co jsem recenzoval eponymní album mezinárodního tria The Cigarette After, jehož je tento (východo)slovenský instrumentalista členem. Jeho sólový projekt, za pomoci elektroniky, zní velmi zajímavě a nadějně. Minimalistické figury dodávají jeho hře sevřenost, rytmus a základ pro výtečné improvizace, takže působí hypnoticky i na rozevlátého posluchače jazzu…

Tisková konference proběhla v režii těch nejpovolanějších. K showcase JazzBus se vyjadřovali šéf vydavatelství Hevhetia a organizátor Ján Sudzina, nestor slovenské hudební publicistiky Igor Wasserberger, izraelský žurnalista Adam Baruch a hudebníci Erik Truffaz, David Kollar a Krzysztof Kobyliński (organizátor pokračování JazzBus v polských Gliwicích ve dnech 19.a 20.července). Samozřejmě se hovořilo o smyslu showcase, Sudzina také představil všechny zúčastněné publicisty a promotéry; mezi nimi byli např. Amro Salah (Egypt), Zhang You (Čína), Oliver Weidling (Londýn), Yoshinori Shirao (Japonsko), Agus Setiawan Basuni (Indonésie), Patrick Španko (zakladatel prvního slovenského jazzového portálu skJazz.sk), Zsolt Hernádi (Maďarsko) či Yaroslav Sartakov (Rusko). Velkou událostí pak byla prezentace nové knihy Igora Wasserbergera, jež vyšla na jaře v angličtině u švýcarského nakladatelství Peter Lang Publishing; zove se „Jazz In Europe“ a slovenská muzikologická a žurnalistická legenda (mimochodem 1.srpna jí bude úctyhodných 91 let) v ní společně s Antonínem Matznerem (ten bohužel vloni zemřel) a Peterem Motyčkou zmapoval evropskou jazzovou scénu v uplynulém století. A ještě jeden moment se ukázal být jako stěžejní. Během konference se vedle sebe sedící Kollar a Truffaz domluvili na nějakém společném hraní v budoucnu; netušili, že se tak stane hned druhý den! Tři hodiny nato přišla totiž ze Stockholmu zpráva, že trumpetista Arve Henriksen, který měl s Kollarem uzavírat košický JazzBus, byl hospitalizován v tamější nemocnici. A jiný hvězdný trumpetista byl na místě! Truffaz o to hraní s progresivním slovenským kytaristou moc stál, takže stačilo jen po internetové dohodě s jeho manažerem přebookovat letenku…

Rudá krčma, secesní kavárna i synagoga

Součástí programu byla pro zúčastněné prohlídka historického centra východoslovenské metropole. Bohužel prudký déšť ji značně omezil. Ovšem těžko mohlo cokoli překonat gotickou Katedrálu sv.Alžběty; zde historické poznání, již tak díky profesionálnímu průvodci faktograficky bohaté, umocňoval neočekávanými sólovými chorusy kunsthistorik a jazzový recenzent Miroslav Haľák. Ve vzácném okamžiku, kdy nepadala zhůry voda, jsme na ulici potkali romského Jana Nedvěda, který písni „Na kameni kámen“ vtiskl ještě trampštější naléhavost než samotný autor-gádžo. To jsme byli na cestě k další košické pozoruhodnosti – Krčmě Nositel Řádu práce, kam nás Sudzina pozval na panáka (borovička, myslivec). Tento podnik nejnižší cenové skupiny je útulný, byť interiér tvoří zrůdné symboly bývalého komunistického režimu v době nejtvrdší normalizace. Setkávají se zde převážně štamgasti; dva z nich si zrovna připíjeli na Evropskou unii…

Poté se znovu rozpršelo, a tak jsme vděčně nalezli útočiště v secesní kavárně Slávia, kde k pauze na kávu a koláčik (a při čekání na Noemovu archu, tolik pršelo!) hrál klavírista JÁN HAJNAL. Tomuto košickému jazzmanovi vydala Hevhetia nádherné album „Bartók´s Room“ a podobná, to jest vstřícná, pohodová nálada, umocněná interpretačním uměním té nejhlubší poctivosti, linula se i malebným interiérem kavárny.

Další zastávka byla naštěstí hned vedle – jedna ze čtyř košických synagog, ve Vrátne ulici. Ta se teprve rekostruuje, ale prostor je již dnes autenticky sugestivní. Vystoupil zde pro nás DI SALOMON KAPELYE, klezmerový soubor s typickým nástrojovým obsazením: klarinet, akordeon, kontrabas, violoncello a housle. Židé říkají: Jaký je klezmer, taková je svatba – ale nikdo z nás neměl příliš chuti se radovat, tím méně tancovat. A nebylo to počasím…

Showcase – první den

V 16.00 začal v Kasárnach/Kulturparku první showcase, střídavě ve dvou sálech, takže to odsýpalo. V desetiminutových přestávkách byl pak čas se občerstvit; catering byl opravdu skvostný! První půlhodinový set patřil italsko-španělské kapele TOMMY CAGGIANI THERION PROJECT, sdružené okolo charismatického bubeníka a perkusisty Caggianiho. Hutný hardbop s výraznými prvky asijské, středomořské a latino-americké hudby mne moc bavil, zvláště, když bylo vystoupení pojato jako šamanský proces transformace člověka v ptáka, takže hudebníci končili v ptačích maskách.

Poté následoval baskytarista PAVEL JAKUB RYBA, který stál svými nahrávkami u zrodu labelu Hevhetia. Tentokrát se představil v duu s basklarinetistou PETREM VALÁŠKEM, členem slovutného Clarinet Factory. Ryba si vypomáhal samply a živou elektronikou, což bych viděl jako problematické. A proč? Ubírá to na bezprostřední muzikantské autenticitě, a to je škoda, protože Ryba je výjimečný instrumentalista, což samozřejmě platí též o Valáškovi. Víte, že jeho basklarinetové slapování zaujalo natolik Bobbyho McFerrina, že ten jej od té doby hlasem napodobuje? A že svému nástroji říká důvěrně Julinka?

Polské trio SUNDIAL mne pak doslova uhranulo. Zvolilo jeden jediný, nepřerušovaný tok improvizace, jenž ale držel pohromadě, byť byl napájen soudobou vážnou hudbou (zvláště díky pianistovi, čerpajícího např.z Cage), minimalismem a free-jazzem. Trubka byla rozmáchnuta mezi pohjolovsky niterným ponorem a výrazivem a´la Don Cherry, pianista dokázal být nejen rozvolněný, ale také seversky lyrický, křehký a lahodný, bubeník vytvářel hypnotický rytmus i nervní erupce. Strhující výkon!

Podobně se vyznamenal norsko-český NOCZ QUARTET. Zahrál čtyři skladby, jež dokázaly schopnost souboru vystavět úchvatné avantgardní celky, jež se netřesou jako sulc, ačkoli jsou tvořeny až extatickými sazbami a improvizací. Místy mne sevřelo silné objetí legendárního Art Ensemble Of Chicago, aniž by šlo o plagiát; ze spojení česko-norských rytmických i dechových dvojic jakoby povstal znovu onen černý radikální jazz pozdních 60.let…

A jazzová jízda v pravém slova smyslu pokračovala! Polský IMPROVISION QUARTET se pozvolna, ale o to důsledněji rozjížděl, ohmatával nervová vlákna, zamotával je, ale nepřetrhal. Nedal nám šanci vydechnout. S úžasem jsem se nořil do třaskavé a mnohdy brunátné směsi vážné a jazzové hudby, jež vytvářela v konečném efektu jedinečný free-jazzový monolit. O to obdivuhodnější, že kvarteto nedisponovalo saxofonem či trubkou, ale niternějším, tudíž méně průrazným klarinetem…

První showcaseový den uzavíral hlavní koncert večera, a to KRZYSZTOF KOBYLIŃSKI se svým KK PEARLS a hostujícím ERIKEM TRUFFAZEM. Nejdříve vystoupil pianista Kobyliński sólo, po půlhodině se přidal jeho nadnárodní ansámbl. Muzikanti jsou to výteční, což o to, ale sound kapely je na můj vkus příliš uhlazený. A největší problém pro mne představuje původem izraelská zpěvačka Reut Rivka. Pokud v projevu převažuje ethno-jazzová poloha, zvláště pak ona orientální, dá se její barokní soprán skousnout. Ale ve vyloženě jazzových skladbách nelze její zpěv akceptovat, bohužel. Velké zklamání! A ani hvězdný francouzský trumpetista, který nastoupil v poslední části, to nezachránil…

Radši být, jak vypadat

Druhý den, 18.července, se jazzofilům naskytl unikátní zážitek z nehudebního hájemství. Výstava videí a fotografií českého výtvarníka Jiřího Davida pod názvem „Esse Quam Videri“ (Radši být, jako vypadat), komentovaná navíc kurátorem Michalem Murinem, uhranula nejen mne. Tvrdohlavý umělec, mimochodem autor „Srdce na Hradě“ blahé paměti, představuje v Košicích svoji současnou videotvorbu, evokující sice ony nedějové, statické práce Warhola, ale přece jenom jsou více intimními výpověďmi, působícími niterněji a hlouběji. Mezi fotografickými cykly vyniká série reportážních snímků z Číny, Tibetu a Thajska, jež jsou ale více než pouhými momentkami a ilustrativními či cestopisnými obrázky. Vypovídají o střetu civilizací a ideologií vskutku sugestivně, mrazivě, s vášní a umanutostí. Jiří David k výstavě prohlásil: „Každý myšlenkový proud, který zůstává bez sebereflexe, stává se ideologií…“ Stojí za to vyjet za ní až takhle daleko na východ, trvat bude do 2.září!

Showcase – druhý den

Druhou přehlídku interpretů spjatých s vydavatelstvím Hevhetia odstartovalo maďarské LINDA KOVÁCS TRIO. Zpěvačka Kovács zachází se svým hlasem jako s nástrojem, hraje si s jeho zvukem i s anglickými slovy, také s použitím elektroniky; tu ale nenadužívá, což je sympatické. Místy připomínala polskou divu Urszulu Dudziak, ale nepůsobila tak vypjatě a živočišně. V jejím repertoáru, za doprovodu kytary a bicích, figurují písně v různém stadiu čitelnosti. Proto je to takové dobrodružství ji poslouchat; chvíli se necháváte unášet éteričností ambientu, posléze vás pohltí hypnotický minimalismus, s napětím posloucháte volnou improvizaci s folklórními prvky či se znepokojením industriální zvuky. Ale nikdy se takto metamorfovaný písňový útvar nerozpadne. Obdivuhodné!

Polský SZYMON MIKA TRIO to po rozvolněném úvodu také parádně rozbalil. Ani při nejsvižnější jízdě kytarista Mika nepřestane šetřit tóny, nechrlí je, nezahlcuje jimi řinoucí proud; přesto má posluchač pocit, že v jeho improvizacích přímo vypukají revoluce! V pravý čas pak dokáže zintenzivnit kytarový tón ve stylu jazz-rockových velikánů, aniž by kteréhokoli z nich kopíroval. A to by nebyl polský jazzman, aby nečerpal také z folklóru. Však mu to také hutná, nápaditě proměnlivá a na riffy bohatá rytmika dovoluje…

Plně český zástupce, MARTA KLOUČKOVÁ BAND, dosud v Hevhetii žádnou desku nevydal, což se ale změní v listopadu. V Košicích se Kloučková představila jako znamenitě frázující zpěvačka, disponující příjemně sytým hlasem, který je naplněn živelnou radostí a upřímností. Mrzí mne ale příliš razantní a nekompromisní bicí Marka Urbánka, jež její hlas místy převálcovaly. A nejen ji, ale také květnaté piano Víta Křišťana…

Zato lucemburský PIT DAHM TRIO, kde je bubeník dokonce lídrem, dokazuje ústrojnost bicích v plné míře. Dahm netluče, on hraje, a nejen rytmicky, a nevystačí si pouze s paličkami či metličkami. Sax (převážně altka) je tu nervní, emotivní, onde dýchavičný, šumný, nebo naopak jiskrný či robustní, kontrabas je patřičně úderný či rozevlátý. Sympatický výkon!

Vrchol přišel se závěrečnou půlhodinkou v režii polského KAMIL PIOTROWICZ SEXTETu. To bylo pošušňáníčko! Rozvolněná, přesto drtivá rytmika, nepravidelně frázující dechy, až se zdálo, že se rozsypou, ale místo toho vytvářely až hmatatelné napětí, excelentní výboje trubky a lídrova piana, to vše klokotalo ve stylu neuchopitelného, přesto omamujícícho, obdobně strukturovaného malého ansámblu free-jazzového věrozvěsta z kosmu – Sun Ra. Polské sexteto také svoji hudbu nechrlí pod tlakem, ale dokáže ji i ztišit, rozprostřít, otevřít její nitro, odhalit tak vnitřní rány, aby pak šokovalo její free-jazzovou eskalací…

Košický JazzBus byl zakončen vpravdě duálním a kongeniálním vystoupením slovenského avantgardního kytaristy DAVIDA KOLLARA s francouzským trumpetistou ERIKEM TRUFFAZEM. První, čeho jsem si všiml, bylo Kollarovo tričko s nápisem Directed By Andrei Tarkovsky. Tento ruský filmový režisér považoval hudbu za nejdokonalejší umělecké vyjádření. A oba protagonisté jeho slova naplnili, i když takto spolu hráli zcela poprvé. Kollar využíval nápaditě živou elektroniku, díky které vrstvil kytarové hlasy, pracoval s dynamikou, rytmizací a témbrovými plochami, využíval různé techniky hry, včetně smyčce. Truffaz svoji trubku místy také elektrifikoval a samploval, ale nejsilnější byl v akustické podobě. Zde totiž dokázal podtrhnout často až mysteriózní nádech Kollarovy hudby. Pokud ale použil kvákavý pedál, stával se spíše Milesem Davisem. Koncert vyvrcholil jemnůstkou bez elektroniky, pouze s dětskou kytarou a trubkou s dusítkem; výrazná melodie kdesi mezi vážnou hudbou a gospelem mě prostoupila…

Vivat jazz! Vivat Hevhetia! Vivat Košice!

(autor fotoreportu: Veronika Židová)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.