Romanovská, Tichý, Hrubý a jejich bohatý improvizační dort
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Overall Score

Čím se déle zabývám současným free-jazzem a volnou improvizací, tím více zjišťuji, že všechny ty nejrůznější formace si začínají být podobny jako vejce vejci. Skutečně kreativních a hledajících instrumentalistů není až tolik, jak by se mohlo jevit, a tito muzikanti hrají stylem každý s každým. Někdy se z toho vyloupne něco překvapivého, posouvajícího hudební výrazivo dál či někam jinam, ale většinou se před posluchačem rozprostře byť energeticky výživný a zvukově vzrušující svět, ale již ukotvený v sice neomezeném tónovém podhoubí, ale dále se nijak a nikam nerozvíjející. Týká se to především evropské scény, kde se lidská imaginace vyloženě dostala do područí vyprázdněné zvukovosti. Samozřejmě jsou i taková uskupení, jež nejsou ještě výjimkami potvrzujími pravidlo, nýbrž udržují volnou improvizaci naštěstí stále jako nevyčerpatelný způsob uměleckého vyjádření. A jedním takovým je české trio ROMANOVSKÁ, TICHÝ, HRUBÝ, které nyní vydalo díky východoslovenskému labelu Hevhetia debutové album s eponymním titulem.

Toto trio povstalo z ethno-free-jazzového kvinteta Prázdné hory jsou plné větru, kde Anna Romanovská (housle, koto), jinak členka Komorního orchestru Berg, Petr Tichý (kontrabas), jeden z nejvytíženějších současných jazzových i nadžánrových basistů, a výsostný improvizátor Michal Hrubý (klarinet, basklarinet, tenorsaxofon) v posledních dvou letech společně hrají. S Michalem Hrubým, jenž kapelu založil v roce 2014, jsem mimochodem vloni učinil rozhovor během prvního ročníku jím založeného festivalu Dobršská brána. Jde vskutku o výjimečného hráče na všechny možné dechové nástroje, který je příkladem improvizátora, jenž je volný nikoli skrze bezuzdnou tónovou abstrakci, ale inspiracemi z různých hudebních světů, včetně židovské a vážné hudby. Proto není divu, že mu to s Petrem Tichým a jeho elektroakustickým kontrabasem vlastní konstrukce a s Annou Romanovskou nejen s houslemi, skrze něž již procedila třeba takového Ligetiho a Cage, ale též s tradičním japonským nástrojem koto, tak parádně hraje!

Prvních 13 minut z více než dvaačtyřicetiminutové plochy patří dvěma skladbám z pera Hrubého, mezi něž se vklínila jako předzvěst věcí příštích cele improvizační miniatura s příznačným názvem „Ladění“. Úvodní „Ach kocoure kocoure“ již zazněla na svérázné kompilaci „Jiná hudba pro kocoura Vavřince“. Je založena na minimalistických figurách, přičemž lyričnost a vzletnost nabývá na naléhavosti, jež pak v podobě intermezza vybuchne free-jazzovou silou. „Moře sněhu“ se lahodně rozlévá, umocněno jímavými houslemi a kontrabasem, rozechvělým smyčcem; přidá se romanticky rozmáchlý basklarinet, jenž se snoubí s houslemi zprvu v nádherném souzvuku, poté dialogu. Gró alba ale představují tři rozměrnější volné improvizace, označené jednoduše „Impro I.- III.“ Antré první obstarává robustní tenorsax a rozvolněné koto; a protože trio nepostrádá ani humor, není divu, když se náhle ozve kontrabasové ostinato a´la Čelisti. Pak už hudba proudí, ani na okamžik se nezastaví, nezabředne, nezabloudí. Žádné stojaté vody! Koto tady figuruje spíše jako harfa Alice Coltraneové, je meditativní i rozervané. Útržky zvukových drúz, motivků, emocí, cákance barev, to vše se za vzrušujícího klokotu pojí a navzájem obohacuje. Sólo na koto je pomyslnou třešničkou na improvizačním dortě, chórus basklarinetu, evokující živočišnost Erica Dolphyho blahé paměti, pak přímo marcipánovou růží. Druhý improvizační blok, lépe řečeno monolit, je sycen z pramenů v hájemství soudobé vážné hudby; třeba housle Romanovské mi evokují Ligetiho. Trio hraje v dlouhých zvukových závanech a jejich následného rozmazání do témbrových dronů. Čas se ale vytrvale zrychluje a bobtná, zvuková dynamika nabývá na intenzitě, a z hustých, těžkých smyčcových mlh vystoupí vzhůru nejdříve klarinet, poté housle. Závěrečné „Imro III.“ uvozuje oblačný basklarinet, posléze začne kontrabas tepat pravidelnou rytmickou linku a nad ní rozkvete koto. Náhle dojde ke zlomu, vše se zrychlí a já si přál, aby ta hypnotičnost nikdy neustala…

Jiná hudba pro Kocoura Vavřince by Romanovská, Tichý, Hrubý

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*