Česko-amerického pianistu a skladatele PAVLA WLOSOKA jistě netřeba představovat; psali jsme o něm často, včetně velkého interview. Na přelomu roku vyšlo na značce New Port Line jeho páté album, ovšem první album se sólovým klavírem; zove se „Respectfully Yours“, bylo natočeno v analogové kvalitě a představuje hold jazzovým autorům, interpretem nejoblíbenějším (nechybějí mezi nimi pochopitelně Ellington, Monk, Evans a Corea). Po triových a kvartetních nahrávkách, na nichž participovali takové hvězdy, jako Donny McCaslin, Joel Frahm či Paul Bollenback, si Wlosok vystačil jen s koncertním křídlem, s nímž během čtyř nahrávacích frekvencí na přelomu let 2014/15 uchopil třináct standardů a jeden vlastní kus. Vzniklo tak navýsost skvostné, bez pěti minut hodinové album…
Slyšel jsem mnohá alba sólového jazzového klavíru, ale málokterá udrží soustředěnou pozornost a pocit dobrodružství poslechu jako klavírní recitály klasických interpretů. Jsem moc rád, že Wlosokova nahrávka patří do kategorie vrcholných posluchačských zážitků. Ačkoli jde především o standardy, z nichž některé jsou doslova omílané ze všech stran, je to skutečně album pianisty Wlosoka. V každé skladbě se posluchač společně s aktérem dostane až ke zdroji hráčského umu a osobitosti nejen interpreta, ale také samotného autora standardu, takže dochází často k transformaci samotného posluchačského procesu. Nejmarkantnější je to díky trojlístku skladeb Chicka Corey, byť z různých zdrojů; Wlosok zcela potlačil púvodní, na prvý poslech dominantní hispánskou příchuť, a to i v jazz-rockovém duchu, aby zdůraznil až esenciální čistotu klavírního zvuku a jeho bohatou výrazovou škálu od perlivého zurčení až po osudové burácení. V „Sea Journey“, jež se poprvé objevila na prvním sólovém albu Stanleyho Clarka „Children Of Forever“ v roce 1973, vytanou do popředí melodická klenutost a střídmější, ale o to sugestivnější sazby, ovšem postupně zahušťováné. Kompozice „Windows“, napsaná pro desku kvarteta Stana Getze „Sweet Rain“ (1967), staví na nápadité práci s tématem, jež je cele v režii Wlosoka. V „Tones For Joan´s Bones“, původně titulní skladbě z Coreova debutového alba z roku 1968, dosahuje pianista až narativního účinku duchovní hudby.
Druhým prubířským kamenem alba je dvojice Ellingtonových perel. Tady Wlosok úspěšně stavěl nejdříve na bluesové náladě, v níž rozpustil vnitřní niternost i naléhavost vně, aby vše v závěru vyústilo v omamné preludium, čímž se cele vyrovnal Mehldauovi či dokonce Jarrettovi („Prelude To A Kiss“). Poté svedl souboj s Oscarem Petersonem ve svižném uchopení swingovky „In A Mellow Tone“, a rozhodně neprohrál; dokonce ve schopnosti melodické koloratury předčil legendárního pianistu.
Ovšem každý ze standardů pod prsty Wlosoka doslova rozkvetl! Platí to především pro „When Sunny Gets Blue“, v němž zachoval chytlavost melodie (však píseň proslavil Nat King Cole), ačkoli jej neváhal odvážně zahušťovat, a hned následující Monkův nabluesovělý kus „Reflections“, ve kterém si s chutí pohrál nejen s motivem, ale také rytmickými nepravidelnostmi, díky nimž se hudební tok doslova napíná k prasknutí. A takhle bych se mohl, tu méně, tu více, rozepisovat o každém tracku. Trochu neočekávaně ale ke standardům, těmto stavebním kamenům jazzového repertoáru, přiřadil před závěrečnou tklivou baladou „I Remember Cliford“, již Benny Golson napsal v roce 1957 na památku geniálního Cliforda Browna (který zahynul při autonehodě ve věku pouhých 25 let), přiřadil vlastní kompozici „Czechmate“. Tuto hardbopovku, známou ze stejnojmenného alba z roku 2013 se saxofonistou Joelem Frahmem, dokázal Wlosok ještě více zahustit, místy až krkolomně, ale vždy s citem pro kompoziční sevřenost. Tady bych ale přece jenom trochu krátil, ale to je v kontextu celého alba vlastně hnidopišská poznámka…
