V pardubickém Divadle29 měl opět skvostné hody free-jazz a volná improvizace té nejvyšší evropské kvality! Ve čtvrtek 10.května hrálo mezinárodní avantgardní trio KÜCHEN, MAZUR & TRILLA a očekávání vzrušující hudební alchymie, jak v upoutávce na koncert uvedl programový ředitel Zdeněk Závodný, se naplnilo mírou vrchovatou…

Švédského saxofonistu Martina Küchena jsme mohli u nás poprvé naživo slyšet na loňském festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové, kde vystoupil s fenomenálním septetem Angles7. Polský basák Rafal Mazur se již na prknech Divadla29 objevil v loňském prosinci v triu s Liudasem Mockünasem a Raymondem Stridem. Ovšem portugalsko-katalánský bubeník a perkusista Vasco Trilla zavítal do našich luhů a hájů poprvé; předcházela ho pověst jednoho z nekreativnějších hráčů současnosti, což vskutku potvrdil.

Styl hry každého z trojice aktérů byl osobitý, svůj, nikomu nepodobný. Trio rozehrálo tři skladby (včetně přídavku). Hodina a čtvrt hudby uteklo neobyčejně rychle, bez vydechnutí. Küchen střídal sopránku s altkou a většinou jejich zvuk upravoval různými tlumítky; na altku mu stačila třeba i plechovka od coly. Když hrál na sopránku, byl tento nástroj podoben pistoli s tlumičem; také na ni hrál s až vražednou kadencí. Ovšem kdy byl podle mého názoru nejúžasnější, byly pomalé, niterné pasáže, ve kterých se střídaly emoce, nálady, dynamika, různé typy destrukce zvuku, mnohdy až s ambientní patinou. Ale ani na okamžik neztrácela jeho hra smysl a energii; tvrdím dokonce, že je navýsost narativní, což je v tomhle subžánru výjimečné. Ve ztišeních pak vytanul dokonce bluesový smutek, naproti tomu v gradacích nekompromisní navztekanost. Mazur se svou akustickou baskytarou do takového stylu zapadá náramně. Při změně polohy nástroje proměňuje způsob hry i její dynamiku, vybrnkává prsty patřičně nahusto, chvílemi až kašovitě, nehty vytváří dronový zvuk industriální hrubosti, smyčcem metamorfuje baskytaru na zdroj ambientního mračna. Trillovi pak stačí malý set bicích, na který se hrávalo v časech swingu, ale s kupou drobných perkusí a nemuzikálních předmětů se změnil v bubenického mága. Navíc používá hodně dlaně a prsty, také smyčec, dokonce vlastní dech skrze umělohmotnou hadici. Ve druhé skladbě dosáhlo trio nejen skoro podprahové ambientní niternosti, kdy i bubeník rozehrál nebeskou hudbu, a to pomocí sady kovových misek, ale též až grindcoreové intenzity. V přídavku pak odpálilo úchvatnou jízdu hypnotického účinku, kdy jsem si přál, aby nikdy neskončila…

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*