V 83.roce jsme při jeho písních omdlévali v plzeňském Pekle, třicetitisícovým sborem zpívali v lochotínském amfiteátru „Harmónie, harmónie, harmóniééééé“…a poté v Lipnici, Svojšicích, Baráčnické rychtě, Malostranské Besedě, Na Petynce atd., tam všude jsme naslouchali písním pravověrného barda s jedinečným kytarovým doprovodem – VLADIMÍRA MERTU…
Doba se změnila. Do 25.dubna tohoto roku jsem si to ještě myslel. Jenže při koncertě Vladiníra Merty v pardubickém Divadle29 jsem si naplno uvědomil, že ta stará doba se vrací. Najednou jsem opět cítil to mrazení, ta třepetající motýlí křídla v žaludku, dojetí z písní, která navzdory svému stáří (zazněla i jedna padesátiletá!) získávají zpět aktuálnost. Vrací do časů malin nezralých, jež ale opět zhořkly. Ty časy děsí…
„Dost dlouho se mi zdá že ztrácím cenu/indickejm dětem hlad nezaženu/zabloudil jsem lhostejností/nevím jak najít cestu zpět…“ zpíval i zde (“Dlouho se mi zdá“). To byl ještě sám, jen se svou kytarou. Pak se k němu přidal kytarista a klávesák Ondřej Fencl, frontman kapely Hromosvod a kapelník 5P Luboše Pospíšila. V legendární písni „Kocovina (Galina)“ jeho klávesy dodaly jazzovou příchuť a dokonce mozartovské hrátky. „Vzdálené výstřely“ patří k politicky nevypjatějším postojům Merty vůbec („Kdo cestou k moci vraždil/vraždí a bude vraždit dál…“), a to již na pódiu byli tři protagonisté; na perkuse se přidal Michal Hnátek, jinak loutkoherec a činoherec. Mertova foukačka zde evokovala rané nahrávky Boba Dylana. Následovalo „Začouzené sklíčko“ – „Začouzené sklíčko z cylindru petrolejky/zakoukal jsem se do sluníčka/a teď sám nevím/Jsem malý – anebo velký?“ Merta je bezesporu velký písničkář, ale nikoli velikášský. „Jsem špatný člověk, co slouží dobré věci./Spasitel, který se o pár set let opozdil…“ zpívá v drásavé písni „Kecy“. Blýskl se též Ondřej Fencl, a to vlastním „Blues pod Petřínem“ z repertoáru Hromosvodu. Merta jej doprovodil na altsaxofon, na který hraje s živočišnou umanutostí.
Varhanním zvukem Fencl podmaloval jednu z nejsugestivnějších Mertových písní o ženách („Intuice ženy“): „Za pochodu rodí/zaslíbená země/do zákopů chodí/ženy skryté ve mně/Válečnictví mužů/nesplněné sliby/intuice ženy/na bojištích chybí…“ Mertovi to zpívalo náramně, jako kdysi, zůstal nenapodobitelný. „Pravda je omamná květina/slabé nezabije a silné nezahojí/hledejte po barvě po vůni poslepu/o berlích a třeba s bílou holí…“ neslo se zcela zaplněným sálem Divadla29 a mně běhal po zádech mráz. Dočkal jsem se i „Astrologa“, ve kterém jsem vždy viděl předobraz Nohavicova „Darmoděje“; „Hledá tvář bratra člověka, který ho zabije…“. Bohužel dnes je toto spojení dvou písničkářů přerváno.
Merta vzal do ruky i mandolinu, na kterou hraje téměř tak virtuózně jako Sam Bush. Nebo vzal do ruky píšťalu, a než na ni zapískal, hrál s ní na kytaru. Nebo do strun udeřil hřbetem dlaně. A jeho kytarové šperkování prsty mělo znovu stejnou sílu, jako koloratury z hrdla nejlepších pěveckých hvězd barokní hudby. A do toho všeho se zařezávají slova, která zůstanou jednou provždy výsostnou poezií s horovskou či holanovskou silou… „Hráli jsme si kdysi na tatínku s maminkou/skončila jsi a já začal s jinou galánkou/posílám ti mašličku k pětadvaceti/zavaž si s ní i mé dopisy – běž si hrát na děti…“ („K pětadvaceti“) nebo „Navěky tvoje – blízko jak do nebe/budu tě hledat ty dva kroky od tebe/Kdykoliv kdekoliv…až naposledy/nebude ani KDE?/Nebude ani KDY.“ („Kde? Kdy? Já a ty“).
Vše korunovala „Harmonie“ zpívaná celým auditoriem…
Existuje ještě naděje?
(Autor fotoreportu: Vladimír Sabo)