Ve čtvrtek 5.dubna jsem dostal neodbytnou chuť pustit si nějakou free-jazzovou divočinu s pianistou CECILEM TAYLOREM. Ponořil jsem se do sbírky vinylů a CD, abych si vybral. Bral jsem do ruky „Trance“ v triu s Jimmym Lyonsem a Sunnym Murrayem (nahrávka z Kodaně 1962), úchvatné „Unit Structures“ s Lyonsem, Andrewem Cyrillem, Kenem McIntyrem a dalšími borci (Blue Note 1966), či „Conquistador“ z téhož roku a se stejnými protagonisty, také neskutečně eruptivní 2CD „One Too Many Salty Swift And Not Goodbye“ z koncertu z roku 1978 v sextetu např. s Raphé Malikem, Ronaldem Shannonem Jacksonem a opět s alťákem Lyonsem (Hat Hut Records 2004, původně 1980), také „Fly! Fly! Fly! Fly! Fly!“, což je výbuch sólového klavíru (MPS 1980). Symbolicky poslední položkou byl dvojdisk „The Last Dance“ s neuvěřitelnými duety s kontrabasistou Dominicem Duvalem (Cadence Jazz Records 2009). Nakonec jsem od záměru upustil a poslechl si lahodnou fúzi west-coastu se symfonickou hudbou „Brandenburd Gate: Revisited“ v podání jiného velikána jazzového klavíru, Davea Brubecka. Moje žena to kvitovala s povděkem…

Netušil jsem, že ten den Cecil Taylor zemřel. V požehnaném věku 89 let. Zpráva se objevila až druhý den. Výběr večerního jazzu je tentokrát jasný! Navzdory všemu a všem…

Tak tedy: One Too Many Salty Swift And Not Goodbye, Cecil Taylor!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*