Dotknout se nekonečna aneb s Oldřichem Janotou do písničkového ráje
Vladimír Sabo

Dotknout se nekonečna aneb s Oldřichem Janotou do písničkového ráje

Prvního únorového dne zavítal do pardubického Divadla29 náš nejjedinečnější písničkář OLDŘICH JANOTA. K tomuto místu má obvzláště úzký vztah – před dvěma lety zde s Jaroslavem Tarnovským (Járou Tarnovskim, muzikantem a dramaturgem této vpravdě kultovní pardubické scény) sestavoval osmidiskový komplet „Ultimate Nothing“ (kterýžto bohulibý projekt vydal Indies Happy Trails). A rád sem z Prahy pravidelně zajíždí (mimochodem vlakem), aby zde koncertoval…

Když už jsem zmínil onen Janotův komplet, měl bych zdůraznit, že obsahuje nikdy (oficiálně) nevydané nahrávky, především sólové verze. Takže nejde o klasické Best Of…či Sebrané spisy. Po Listopadu´89 občas vyšlo Janotovi řadové album, a postupně se také mapovala různá jeho tvůrčí období od konce 70.let – s kapelou Mozart K (2CD „Jako měsíc“ 2003), rockově-minimalistické experimenty s Fidlerem a Richterem (2CD „High Fidelity“ 2001) a sólové balady, jež jsou právě v současném repertoáru písničkáře stěžejní (album „Podzimní král“, bohužel ale samostatně neprodejné jako příloha časopisu Stereo&Video v roce 2000). O to cennější je tak rozsáhlý komplet, který splácí Janotovi mnohaletý dluh…

Na internetu lze vyhledat nesmírně zajímavá dizertační práce PhDr. Pavly Jonssonové (mimochodem členky kapely Zuby nehty) pod názvem „Mýty české hudební alternativy osmdesátých let“ (2013). Oldřich Janota je tam označen jako „Hermés“, s přihlédnutím k symbolice boha cest, též jako k personifikaci myšlení a vítězi nad mocnostmi temnot.

Oldřich Janota představuje v rámci alternativy větev hermetickou, tedy úmyslně používající obtížně srozumitelný, esoterický, spletitý symbolický jazyk, přístupný jen malému okruhu zasvěcenců,“ stojí tam doslova.

Nezbývá, než s tímto tvrzením souhlasit. Ovšem já ho zažil i na velkém festivalu s tisícovkami posluchačů, a to na festivalu v haškovské Lipnici (pod krycím názvem „Písní za mír“) v létě 1984, kde jeho minimalistické písně působily jako zjevení…

V hledišti Divadla29 jsem se konečně zbavil několikadenní duševní kocoviny. Jeho konejšivý, a přitom emotivně plnokrevný hlas, jeho výrazný kytarový doprovod s minimalistickými figurami a repetitivními riffy, to vše mne zklidnilo, pohladilo, rozechvělo, posléze i omámilo. V úvodu vystoupení nám osvětlil, jak se dá pomocí několika málo slov dotknout nekonečnosti; což je jeden z jeho způsobů tvorby písňového textu – tzv.bludný kruh. Jde vlastně o variování slovosledu ve větě…

Poté zazpíval ucelený blok několika písňových miniatur v angličtině, z čehož se nakonec vyklubala pocta kapele Velvet Underground, jež měla zásadní vliv i na českou alternativní muziku. Je to totiž již půlstoletí, co vyšla ona legendární deska s Warholovým banánem na přední straně obalu!

A pak již se linula jedna píseň za druhou, zdánlivě nevzrušeně. Zcela zaplněný sál ani nedutal. Naslouchali jsme písním, plným cest bez cíle, kolem skal, kamenitým řečištěm řeky s poloslepým psem v čele, lesem plným ptáků a vůní, písním o brouzdání travou s brouky a motýly, nad hlavou buď měsíc (lunu) či slunce. Naslouchali jsme písním, kde se lidé navzájem dotýkají, opouštějí se, odpouštějí si a loučí, písním o samotě a tichu. V závěru jsme si pak všichni zazpívali a´capella středověkou píseň mnichů ze sázavského kláštera, a dotkli se tak nekonečna…

Vytleskali jsme si přídavek. Píseň „Sedm havranů“…

Takhle nějak vypadá písničkový ráj!

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)