Kterak Roberto Magris se sextetem rozpálil Miami...
zvuk85%
obal80%
hudba90%
85%Overall Score

Italský jazzový pianista a skladatel Roberto Magris, pohybující se mezi Terstem a Kansas City, není čtenářům JazzPortu neznámý; např. nedávno se o něm psalo v souvislosti s úspěchem alba „Prague After Dark“ tria MUH, v němž figuruje. Na sklonku roku vydal na svém kansaském labelu JMood Records se souborem ROBERTO MAGRIS SEXTET koncertní album „Live In Miami @ the WDNA Jazz Gallery“.

Tento Magrisův ansámbl je opravdu excelentní, sestavený ad hoc z vynikajících instrumentalistů floridské jazzové scény, vesměs pedagogů a lektorů na University Of Miami. Největší hvězdou je zde trumpetista Brian Lynch, jedenašedesátiletý držitel ceny Grammy díky účasti na albu „Simpático“ Eddieho Palmieriho v kategorii Latino-jazzové album roku 2007; spolupracoval také s Conradem Herwigem, Buena Cista Social Club či alternativní kapelou Yerba Buena. Dalšími aktéry jsou tenorsaxofonista Jonathan Gomez (Tenor Revival Sextet, Pavel Klimashevsky Nonet), kontrabasista Chuck Bergeron (Kevin Mahogany, Randy Brecker, Bobby Shew, Rick Margitza, Adam Nussbaum…), bubeník John Yarling (Curtis Fuller, Joe Williams, Dave Goldberg…též popová diva Pink!) a perkusista Murph Aucamp (Gloria Estefan, Jon Secada, New World Symphony, Arturo Sandoval a Arturo O´Farrill, v jehož Afro-Latin Jazz Orchestra získal v roce 2008 Grammy za album „Song For Chico“!).

Více než šestasedmdesátiminutový koncertní záznam je nabitý nesmírně příjemnou energií, jež doslova stříká z každého hráče. Ovšem nejhlouběji smekám před lídrem; Magris hraje s takovým nasazením a hráčskou invencí, až jsem nucen se mu omluvit za nelichotivou kritiku jeho hry v triu MUH. Vytýkal jsem mu příliš technicky dokonalou hru na úkor obsahu. Tak tady na této desce je to úplně naopak! Respektive doprovodná i sólová improvizační hra je ve shodě s technickou vybroušeností, takže jeho klavír jako lavina strhává spoluhráče i posluchače k letu za jazzovou euforií…

Další absolutorium zaslouží Lynch; jeho trubka většinou zahajuje řetěz sólových chorusů, má dravý tón, bopově řízné frázování a v sólech se neopakuje. Saxofonista Gomez se snaží držet krok, ale občas nedosáhne na vysoko naazenou laťku, není tak průrazný a občas se zahltí; ale je to autentické a nijak to neumenšuje strhující výkon kapely. Rytmika je hutná, bohatá, s africkou či latino-americkou příchutí, přičemž kontrabasista Bergeron drží hardbopový směr a vystřihne i dvakrát parádní sólo.

Album obsahuje devět kompozic, z nichž pouze dvě nejsou autorské; jde vlastně o jakési best of Roberta Magrise. Úvodní kompozice „African Mood“ evokuje sound legendárního Jazz Massengers; šťavnatý hardbop s africkým kořením má kořeny v Magrisově pobytu v Gabonu v roce 2006, kde hrál s tamními muzikanty. Nabluesovělá bebopovka „What Blues?“ vychází ze záblesku motivu ze slavné pecky Milese Davise „So What“ a najdete ji na albu „Check-In“, jež natočil Magrisův soubor Europlane s hostujícím saxofonistou Tonym Lakatosem (2005). Výrazně melodická skladba „Song For An African Child“ s jiskřivým, až hýřivě nápaditým klavírním sólem, dominuje též v repertoáru tria MUH. Svěží latina „Chachanada“, patřičně prošpikovaná perkusemi, figuruje na albu kapely Roberto Magris Space Treck „Aliens In a Bebop Planet“ (2012). Další svižnůstka „Il Bello Del Jazz“, tentokrát hardbop jako řemen, s dravými sóly (včetně kontrabasu) a nadupanou rytmikou, skví se na stejnojmenném albu Magrisova Europlane s legendárním saxofonistou Herbem Gellerem (2006). Afrikou prorostlý hardbop v kompozici „Standard Life“ zdobí výtečné album „Restless Spirits“, jež Magris natočil v roce 2009 s ansámblem Big Band Ritmo Sinfonia Cittá di Verona. Z téže desky pochází také závěrečná, melodicky lahodná balada „Blues For My Sleeping Baby“; avšak oproti původní verzi značně zkrácena.

A pak jsou tu ony dva převzaté kusy. Balada „April Morning“ Rolanda Kirka je ale zbytečně protahovaná o druhý sled sól, jenž ale nic nového nepřináší a jen se opakuje, aniž by docílil gradace. Naštěstí přijde osvěžující sólo kontrabasu, který skladbu ozvláštňuje; ovšem klavírní part je po celou dobu perlivý i náležitě dramatický. Strayhornův lyrický kus „A Flower Is A Lovesome Thing“, který byl původně napsán pro pianistu Vinceho Guaraldiho a jeho trio (1957), ale proslavil jej především ellingtonovský básník altsaxofonu John Hodges, interpretuje Magris jen se svým klavírem. A náležitě plnokrevně, byť nesmírně citlivě…

Výborné živé album, jedno z nejlepších z loňské světové úrody!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.