Hudební oblast postižená ostinaty tíživého existencialismu

Hudební oblast postižená ostinaty tíživého existencialismu

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
80
93

Mělnická post-undergroundová kapela POSTIŽENÁ OBLAST vydala vloni na pražském labelu Polí5 nové album „Ostinata“. Jde o čtvrtý počin (počítaje v to i EP) během dvacetileté existence a kolekce osmi existenciálně zatížených písní prošla skutečnou anabází. Písně vznikaly v chatce tenisového klubu v severočeském Žandově, posléze natočeny Martinem Dvořákem ve studiu 16 Liverecords kousek od Mělníka; závěrečné zvukové práce měl pak na starosti Tomáš „Federsel“ Procházka (B4, Gurun Gurun). Avšak ten to celé překopal, takže z původního mixu zůstala jen skladba „Z dalekého domu“ s koláží textu Věry Linhartové. Závěrečný mastering obstaral Ondřej Ježek ve studiu jáMOR…

Jak už naznačilo jméno Věry Linhartové, Postižená oblast se kromě autorských skladeb zpěváka (respektive deklamátora) Filipa Jakše (taktéž vynikajícího hráče na elektrifikovaný fagot, též klávesisty a autora terénních nahrávek) soustředila na práci s experimentálními básnickými texty renomovaných spisovatelů. Skupinu, která mísí syrový underground s noise, industriálem, minimalismem a postupy rockové avantgardy, tvoří vedle již zmíněného Jakše bubeník a perkusista Pavel Malý, baskytarista Michal Praslička a kytarista (také hráč na theremin) Martin Rejšek.

Album otevírá „Signál“ s Jakšovým zhudebněním textu Helmuta Heisenbüttela, německého spisovatele (1921-1996). Jde v podstatě o střídání recitace v hustém elektronickém oparu s industriálním zvukem a hlasem…“Chci ti něco říct,/ale nejdřív mi řekni, co chceš slyšet./Chci se tě na něco zeptat,/ale nejdřív mi řekni, co očekáváš…“. Jakšův „Šakal v deseti řádcích“ staví na hypnotickém rytmu s proměnlivou dynamikou a emocionalitou, se sugestivní deklamací textu („Pohled samotného Žida, co zažil, nebo tuší?/Kouká ti pogrom z očí.“). Následující „Krajina“ je téměř nefalšovanou písní, zpívanou dramaticky, s výbornými instrumentálními plochami, ozvláštněnými fagotem; evokuje to tak některé kapely Rocku v opozici. Textem je zde báseň současného poety Tomáše Čady. Jakšův „Rudý mazut“ je zpíván sice trochu v ducháčkovsky garážovém stylu a chvílemi příliš hystericky, ovšem hudba je tady vícevrstevnatá a patřičně naléhavá. Naopak píseň „Wien-Heidenplatz“ se slovy rakouského básníka a neologisty Ernsta Jandla (1925-2000), jež zůstaly v němčině, nepůsobí vůbec tíživě; je naopak odlehčená, téměř dadaistická, s akustickou kytarou, cinkavým zvukem a výraznou basovou linkou. Ovšem fagotové vyhrávky vytvářejí se silnou sugestivitou emocionální kontrast, a tudíž napětí. „Malý exil“ s textem básníka a psychologa Josefa Straky evokuje zvuk MCH bandu; je postaven na výrazném riffu, s naléhavě zkresleným hlasem, minimalistickými figurami a zlomy do lyričnosti s následnou zvukovou gradací. Poté album opravdu vrcholí a prožitek z jeho poslechu nabývá na intenzitě. Již v úvodu zmíněná skladba „Z dalekého domu“ na ploše 11 minut a 32 sekund ztvárňuje koláž původního textu Věry Linhartové „Dům daleko“. (Mimochodem 22.března bude této experimentální české umělkyni, žijící ale ve Francii, úctyhodných 80 let.) Po elektronickém úvodu, deklamovaném textu a sborovém „Kdo ví…“ se hudební proud zaplní koláží zvuků a´la musique concréte, industriálu, noise, soudobé vážné hudby a avantgardního rocku, nepřetržitě proměnlivý dynamicky i emocionálně, nabývající na intenzitě i díky závěrečné změti hlasů. Desku zakončuje „Fuga“ s básní Zdeňka Barborky (1938-1994), vyznačující se krautrockovým pojetím s fagotovým partem, minimalistickým frázováním a kytarovým zahuštěním, vedoucím až k hypnotickému účinku. Nechybí ani hlasová hysterie evokující Hitlerův fanatismus…

Další znamenitý kůň ze stáje Polí5!