Dánský bubeník, perkusista a skladatel Mikkel Hess (roč.76), nyní žijící v New Yorku, se v roce 2003 ponořil do elektronické hudby; příslušný sólový projekt pojmenoval vtipně HESS IS MORE. Postupem času se na něj nabalovali další muzikanti. 1.prosince se objevilo již sedmé album tohoto projektu – „80 Years“, první na prestižní britské značce Edition Records. Mikkel Hess zde také zpívá, hraje na klávesové nástroje a baskytaru. A tentokrát se obklopil zvláště početnou skupinou výtečných spoluhráčů z New Yorku, Berlína, Dánska a Irska, pohybujících se nejen na scéně elektronické hudby. Spolu s ním na albu hraje jeho bratr Nikolaj Hess (klávesy, piano), Tom Harrel (trubka), Matt Parker (tenorsax, sopransax, flétna, klarinet), Rune Olesen (perkuse), David Mason (el.bicí, sequencer, drum machine, programování), W.Andrew Raposo (bass), Daniel Nentwig (klávesy), Rasmus Bille Bähncke (syntezátor) a vokální soubor East Coast International Singers! Nejnovější kolekce deseti Hessových skladeb přináší svěží fúzi elektronické a filmové hudby, skandinávského folku, jazzu a popu…
Úvodní tři tracky, titulní kompozice „80 Years“ rozdělená do tří částí (Part I.-III.), okamžitě posluchače vtáhne do vzrušujícího světa hudební gastronomie; základními ingrediencemi jsou art-rock, elektronika sycená krautrockem, jazz a chytlavý sborový vokál. Ve třetí části kralují perkusivní polyrytmy a part jazzové trubky. Návratem k najazzlému motivu je také sólo osamocené trubky v miniatuře „Recollection Of 80 Years“. Před ní je ovšem solidní nářez v podobě skladby „Chopin“ – hutný techno spodek, lyrický motiv zpívaný sborem, ve druhé půlce gradující instrumentálka s vůdčími hlasy kytary, syntezátorů a elektronicky zkresleného piana; finále je pak hodně industriální. Následuje další suita – „It´s Backwards No Matter What I Do“, rozdělená do partů I.-IV. Jednička je notně elektronická, i s náležitě zašpiněným zpěvem, prokládaná synth-popovými vyhrávkami; zvuk v závěru mocně vygraduje a pak je useknut. Navazuje „Part II.“ s chorálovou sazbou, elektronickým zpěvem a´la Kraftwerk a sborovým vokálem; po syntezátorovém sóle zůstane jen rytmická linka s ženským recitativem. Další část, mimochodem nejdelší track alba (7:31), je nefalšovanou trancovou jízdou s hypnotickým účinkem, podmalovanou stále dokola střídajícími a divočejšími chórusy tenorsaxofonu, flétny a sopránky. Sóla se přelijí do závěrečného „Part IV.“, ale tentokrát jsou hnána až k free-jazzu, a to techno rytmy a industriální hrubostí; po dvou minutách se proud prolomí do klidu plného elektronických zvláštnůstek a pozvolna doznívá. Aby pak finále alba proběhlo až v ambientní, téměř New-age náladě s barrettovským zpěvem v „You May“. Zvláštní kombinace…
