V pardubickém Divadle29, jak jsme vás již informovali, se 2.prosince odehrál další ze svátků avantgardní improvizované hudby.

Britský vokalista PHIL MINTON spolupracoval snad s každým, kdo ve free-jazzu a volné improvizaci něco znamená. Na scéně se pohybuje již od konce 60.let a v poslední době účinkuje často s vídeňským DJ Dieterem Kovačićem, který si říká DIEB13. Ten hrál v Pardubicích na tři gramofony a elektronický ovládací panel, obklopen hromadami vinylových desek. Opravdu hrál; vytvářel ambientní, noisové a industriální plochy, jež navíc zvrásňoval a proměňoval dynamicky a výrazově podle toho, kam se Minton svým hlasem ubíral. Ovlivňovali se ovšem navzájem, interakce to byla přímo vzorová, a poslech takového tvůrčího procesu byl vpravdě dobrodružný a vzrušující. Mintonovo zvukoborectví bořilo všechny myslitelné hranice; jeho hlas se nořil do té nejhlubší studny přírodních i umělých zvuků, z jeho hlasových kreací vytanuly zvířecí i lidský strach, běsnění, milování, mazlení, také šelestění listů, zuřivost bouře, déšť, ligotání vyhasínajícího slunce a pach smrti. Kontrast akustické a elektronické živočišnosti působil místy až řeřavě, řezavě, záměrně nepříjemně, jindy to byla vlídnost a pokora…

Trio MOCKÜNAS/MAZUR/STRID se do Divadla29 vrátilo po šesti letech a přivezlo s sebou nové album, které bylo natočeno právě tehdy a tady; „Live at Divadlo29“ vyšlo na krakovském labelu Not Two Records. Trojice tentokrát zahrála dvě rozsáhlé kompozice, jež vznikaly opět v reálném čase; v přídavku pak vystřihli svižnůstku a´la pozdní John Coltrane. Liudas Mockünas střídal tenorsax, bassaxofon, a jím modifikovaný sopránsax a klarinet. Tentokrát se nepouštěl příliš do neidiomatických improvizací, více se držel free-jazzového rozvíjení abstraktních témat, takže se vyhnul bludným prázdnotám a slepým uličkám. Rytmika při své rozvolněnosti působila rozverně, klokotavě, dokázala i udeřit, vybuchnout, zhutnět, aniž by ztratila hravost a hledačství. Zvlášť bubeník Raymond Strid podal nevídaný výkon; skutečně, tak vynalézavou a fantazijní hru na bicí jsem snad nikdy neslyšel. A neviděl. Protože dívat se na něj, to byl vskutku požitek. Každý úder byl něčím ozvláštněný a nikdy se už neopakoval. Bicí souprava patřila sice k těm menším, tak spíše do swingu někde v baru, ale robustní Viking využíval nejrůznější kovové a dřevěné předměty, které zahrnoval do soupravy a jimiž zahušťoval a zabarvoval rytmické podloží. Basový kytarista Rafal Mazur, podoben polskému zbojníkovi, se proháněl po strunách splašenými prsty i smyčcem, a přesto udržel rytmický proud v řečišti. Což je také blíže k free-jazzu, než k volné improvizaci. Úchvatný set!

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*