Pardubické Divadlo29 přivítalo 16.listopadu, jak jsme vás již informovali, skutečný výkvět amerického free-jazzu. Na prvním a zároveň jediném koncertě v ČR zde vystoupilo DKV Trio (čili Hamid Drake, Kent Kessler a Ken Vandermark) s exkluzivním hostem, legendárním saxofonistou a trumpetistou, jenž hrál s takovými velikány, jako Don Cherry, Frank Lowe, Evan Parker či Peter Brötzmann – jeho jméno jest Joe McPhee, ročník 39. V roli předskokana se představilo unikátní mezinárodní trio složené z Axela Dörnera, Ivana Palackého a Petra Vrby; šlo taktéž o premiérové vystoupení u nás…

Třiapadesátiletý německý trumpetista AXEL DÖRNER vyvinul vlastní styl hry s pomocí elektroniky; svého dechu a nástroje využívá jako zdroj abstraktních, dronových, industriálních a noisových zvuků, které zároveň sampluje a pomocí mechaniky trubky a přídavného elektronického zařízení také prostřednictvím počítače upravuje a různě kombinuje. IVAN PALACKÝ se svou elektrifikovanou a ozvučenou Dopletou 180 dokázal pomocí prstů, smyčce, vrtulek a různých dalších předmětů rozezvučet s náruživostí, ponorem a s bezmeznou, dětsky čirou fantazií. PETR VRBA střídal hledání co nejroztodivnějších šumů, lupanců, škrků a lupání na svém elektrárenském hracím stole s nápaditou hrou na trubku za použití různých nátrubků a přídavných, na rozdíl od Dörnera mechanických příslušenství. Vystoupení tohoto tria ale bylo na můj vkus příliš elektronicky odosobněné, hlavně pak hra Dörnera. A je to škoda, protože tento muzikant je mistrem hry s dusítkem, jeho neidiomatické improvizace bývaly obdivuhodné; tentokrát se jeho originalita rozpustila v moři elektroniky…

Co se ale dělo po přestávce, to bylo prostě a jednoduše free-jazzové pošušňání! Ve čtyřech rozměrnějších kompozicích a jednom bouřlivě vyvolaném kratším přídavku dokázala dvougenerační černo-bílá čtveřice, že free-jazz is not dead a stává se naopak vítaným osvěžením avantgardní scény, která je, přiznejme si to, mnohdy v zajetí samoúčelných experimentů bez obsahu. Pozoruhodným, ale naprosto logickým způsobem vstřebalo toto často proklínané a odmítané pojetí jazzu prvky funku, rocku a minimalismu; zároveň vystoupení těchto protagonistů naplno dokázalo, že free-jazz má stejné kořeny jako třeba swing či bop – v blues a gospelu. McPheeho hra toho byla jasným důkazem. DKV TRIO na sebe navíc bralo podobu i power-jazzové úderné jednotky, tudíž tria se strhujícím, téměř rockovým drajvem, takže kombinace obou přístupů k rozvolněnosti free-jazzové formy vytvářela novou kvalitu. Téměř zaplněný sál pardubického Divadla29 se tak stal svědkem výjimečného hudebního zážitku, jenž skutečně nemá na půdě tohoto východočeského centra nonkonformní hudby obdoby!

Joe McPhee střídal tenorsaxofon a pocket trumpetu, na niž hrál podobně šťavnatým způsobem jako geniální Don Cherry na počátku free-jazzové revoluce s Ornettem Colemanem. Saxofon pak nechával plakat, zpívat, křepčit, vzývat, vztekat se; spolu dokonce i křičeli! Ken Vandermark pak střídal tenorsax s klarinetem. K oběma nástrojům přístupuje rozdílně; zatímco na sax ostře frázuje jakoby v kulometných salvách a výrazných riffech, klarinet zahlcuje střídavě mlhou imprese a magmatem rebelující exprese. Rytmika, tvořená bubeníkem Hamidem Drakem a kontrabasistou Kentem Kesslerem, působila neobyčejně elasticky, až plazmaticky; nejenže podbarvovala, zahušťovala a vrásnila baladické plochy, dokázala také ve vypjatých pasážích tmelit spodní proud, takže se celkový obraz ani na okamžik nerozpadal. To pak kontrabasista soustružil řízné figury, zatímco bubeník nechával svou soupravu doslova vybuchovat…

Ano, jazz je bezpochyby nejoriginálnějším a nejkrásnějším vyjádřením lidského života a touhy, které se kdy narodilo na americké půdě… jak bylo napsáno kdysi v knize „The Souls Of Black Folk“. A pro free-jazz to platí dvojnásob!

(autor fotoreportu: Vladimír Sabo)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*