Jak jsme vás již informovali, ve dnech 7. a 8.listopadu proběhla v pražské Malostranské Besedě jazzověji a improvizačně zaměřená část festivalu ALTERNATIVA.
7.listopadu se nejdříve představil francouzský kontrabasista a skladatel PASCAL NIGGENKEMPER s pozoruhodným projektem „Le 7éme continet“. Sedmým kontinentem je myšlen odpad, který v obrovských shlucích putuje oceánem. Sextet, který autor k realizaci sestavil, v Praze v tyto dny mimochodem natáčel materiál pro nové album, takže se evidentně tato mezinárodní sestava stabilizovala. Což je dobře, protože mezi nimi funguje ona chemie myšlenkového sdílení, soucítění a kongeniální hráčské souhry, byť jde o značně kompozičně rozvolněný útvar. Lídr s oblibou svůj robustní nástroj preparuje, a to různými kovovými předměty; používal též sestavu tří elektronicky poháněných vrtulek, jež ovládal (včetně jejich frekvence) nohou pomocí pedálů. Často užíval smyčec, takže jeho kontrabas hučel, řval i naříkal. Zároveň svou kapelu posunky rukou a hlavou řídil. Po pravici a levici seděli klarinetisté, kteří užívali v proměnlivých kombinacích také basklarinet. Pravá strana byla ještě posílena o sub-kontrabasovou flétnu obřích rozměrů, jejíž zvuk umocňoval zvukově mnohovstevnatý základ Niggenkemperovy hudby. Sestava byla pak z obou stran ohraničena syntezátory a klavichordy. Sextet tak vytváří jedinečnou žánrovou koláž, ovšem kompaktního zvuku; slyšíme výrazné prvky free-jazzu, idiomatické improvizace, noise, ambinetu a soudobé vážné hudby. V závěrečné části přišly ke slovu klavichordy, strunné klávesové nástroje pozdního středověku, předchůdci klavíru. Tady ovšem navodily atmosféru asijské duchovní hudby, neboť evokovaly zvuk tradičního japonského nástroje koto. Ten se ostatně začíná uplatňovat v současné hudbě čím dál častěji… Výtečné vystoupení!
Večer pak uzavřela česko-rakouská dvojice PETR VRBA & CHRISTOF KURZMANN s premiérou čerstvého materiálu. Oba za pomoci živé elektroniky, trubky, klarinetu a deklamovaného textu vytvořili neobyčejně vydařenou kompozici, která pracovala s dynamickými i výrazovými proměnami, měla hlavu i patu, takže netrčela ve vzduchoprázdnu, jak tomu často bývá v případě podobných improvizačních projektů. Škoda, že se k Vrbově klarinetu přidal Kurzmann s basklarinetem jen na pár taktů, ale i tak kontrast chvílemi až noisově brutálních výbuchů elektroniky, ambientní lahodnosti a emočně rozezvučených dechových nástrojů působil dosti sugestivně. A když se k tomu přidal Kurzmannův recitativ v angličtině, sestavený z novinových titulků, a vypovídající tak o stavu současného světa, běhal mi mráz po těle. A když Rakušan Kurzmann začal v závěru recitovat v češtině text staré písně Karla Gotta, ve které Die goldene Stimme aus Prag opěvoval kouzelníky (což často slýchával doma, když byl dítětem), dostalo to až dadaistickou příchuť…
Trojkoncert 8.listopadu zahájilo sólové vystoupení litevského saxofonisty LIUDASE MOCKÜNASE. Ten snoubil sopránsaxofon s vodou, což jsem viděl poprvé (a slyšel jen párkrát, naposledy v případě Zdeňka Závodného v přímém přenosu křtu nového audiokatalogu Radiocustica 22.září na Vltavě). Hrál a dýchal se svým nástrojem, střídavě ponořeným do misky s vodou, a zkoumal při tom jeho hraniční polohy. Měl jsem pocit, že hraje snad na každý atom saxofonu, fascinovalo mne to. V závěru setu uchopil pro změnu bassaxofon a jž bez vody svobodně zaimprovizoval s přizvanými spoluhráči – s kontrabasistou Pascalem Niggenkemperem a Juliánem Elvirou s jeho unikátní sub-kontrabasovou flétnou. Ta udávala hutný rytmus, zatímco kontrabas a bassaxofon se jím proplétal, obtékal jej, zařezával se do něj, přičemž trio dosáhlo nejen totální naléhavosti, ale také pozoruhodné niternosti…
Francouzsko-polsko-rakouské CRUZ/WITKOWSKI/ZOUBEK TRIO zpočátku znělo výrazně preparovaně. Klavír Philipa Zoubka (jinak člena Niggenkemperova souboru) a kytara Ivanna Cruze zněly vskutku netradičně, což ale ve spojení s alikvóty, jež na kovových částech bicích vytvářel smyčcem Marcin Witkowski, působilo po čase poněkud jednotvárně a očekávatelně. Naštěstí se zvuková hmota začala proměňovat až do fantaskna nápaditým instrumentálním hnětením, takže se poslech stával učiněným dobrodružstvím v říši divů. A to nás ještě čekalo unikátní tvůrčí spojení francouzského kytaristy Cruze s americkou hráčkou na klavichord Liz Kosack (vystupující s hororovou ptačí maskou) od Niggenkempera. Tato volná improvizace, iniciovaná Petrem Slabým, hudebním publicistou z Unijazzu, čerpala z noise a ambientu; probleskl také post-rock s příchutí vesmírné psychedelie. Vynikající počin a vítané osvěžení!
Stejně osvěživě na mne po oné dvoudenní dávce vesměs neidiomatické improvizace zapůsobil závěrečný set free-jazzového nizozemsko-britsko-německého tria HOUTKAMP/BERESFORD/BLUME. Erupce hráčské fantazie, schopnost smysluplně budovat skladbu, kongeniální souhra, nasazení. Tady bych se pozastavil. Ačkoli to jsou již starší pánové, energie jejich hry nespočívá v extatické fyzičnosti, ale ve schopnosti zahrát každý tón naplno, spojovat pak takové tóny do sice naprosto svobodného tvaru, ale srozumitelně, neboť přirozeně. A s nelíčenou radostí ze hry. Tito tři instrumentalisté při své dlouholeté zkušenosti z nepřeberného množství vystoupení a natáčení s kýmkoli nepotřebují exhibovat, hrát si na světoborce, bourat za každou cenu známý hudební svět. Přesto účinek jejich hudby byl silný a doslova nabíjel energií. Tedy mne ano. Moc mi jejich vystoupení sedlo do nálady, kdy už jsem se cítil unavený improvizačními novotvary. Koncert vyvrcholil jedinečným spojením tohoto tria s oběma klarinetisty z Niggenkemperova sexteta, s Francouzem Jorisem Rühlem a Belgičanem Joachimem Badenhorstem. Dvě generace na pódiu, výživná hudební masa, úchvatná extempore především dechových nástrojů…
(Autor fotoreportu: Barka Fabiánová)