V sobotu 14.října dospěl festival JAZZ GOES TO TOWN do svého finále. Než začal koncertní maratón, muzikanti mezi posluchači mohli navštívit na půdě ZUŠ Střezina bubenický workshop s Danem Šoltisem. Poté již návštěvníky čekalo pět koncertních setů na třech specifických místech v Hradci Králové. První tři vystoupení byla sólovými projekty výjimečných instrumentalistů a ocenit je mohli především fajnšmekři z řad vyznavačů nonkonformní hudby, bořící žánrové hranice…

V Evangelickém kostele v Nezvalově ulici se představil brněnský tenorsaxofonista PAVEL ZLÁMAL, kterého veřejnost zná především díky jeho působení v B-Side Bandu, jenž letos se zpěvákem Vojtěchem Dykem vyprodává sály po celé zemi. Jenže tento výtečný instrumentalista je zároveň výrazným představitelem jazzové avantgardy, což dokázal i zde sólovým provedením svého výjimečného projektu „Horizont sedmého“. Jde o jedinečné propojení přesně komponovaného hudebního materiálu s volnou improvizací, jež se může měnit podle momentálních fyzických i emocionálních dispozic aktéra, a takto vznikající kompozice může mít i proměnlivou délku. Abstraktní části a náhodné struktury pak umožňují interpretovi doputovat až na samou hranici svých možností, možná až za ni, kam jeho zkušenosti již nesahají. Záleží jen na něm samém, zda půjde k horizontu přímější či komplikovanější cestou, zda se pokusí obsáhnout co nejvíce z fyzické podstaty jsoucna, a zda se nakonec vydá i tam, kde žádný muzikant ještě nebyl. Zlámal se tentokrát během 40 minut dostal na samou hranici nemožného; docílil toho až neuvěřitelně zvládnutým cirkulačně dechovým způsobem hraní na nástroj. V tomto leckdy až brutálně vyhroceném polyfonním saxofonovém proudu se odehrává zrod a celý lidský život, snad i zrod Země a všechny procesy, jež ji poté utvářely. To jsem tam slyšel já…

V Městské hudební síni, bývalém sakrálním prostoru, vystoupil nejprve DANO ŠOLTIS, obklopený bicí a perkusivní soupravou a elektronikou. Významným nástrojem mu byl mikrofon, kterým snímal živý zvuk (nejčastěji z činelů), a též nasamplované útržky z materiálu, jenž vznikal v průběhu let 2007-2012, a v neposlední řadě kratičké loopy Lenky Dusilové, Doroty Barové a domovské kapely Vertigo. Z těchto přepestrých zdrojů se mimochodem zrodilo Šoltisovo první sólové album „Drum Song“ (2013). Do těchto koláží pak hrál samozřejmě naživo, a to improvizačním způsobem. Šlo o první koncertní provedení „Drum Song“ vůbec a dopadlo sympaticky.

Poté se na pódiu pod vznešenými varhanními píšťalami objevil italský kytarový mág PAOLO ANGELI ze Sardinie a jeho až surreálně upravená osmnáctistrunná sardinská kytara. Nepřebernými způsoby preparovaný nástroj, jenž je navíc obohacen o další struny, kladívka i kobylky tak, že se na něj hraje nejen prsty, různými trsátky a smyčcem, ale též nohama a elektronicky. Dociluje tak polyfonně vedených hlasů širokého zvukového rejstříku, jež často už ani kytaru nepřipomínají. Svět tradiční hudby, představovaný především jímavě zpívanými písněmi, vskutku fascinujícím způsobem pojí s volnou jazzovou i neidiomatickou improvizací, avantgardními prvky soudobé vážné hudby, ale také se sakrální středověkou hudbou. Když vzal Angeli do rukou smyčec, kytara se rozezněla jako viola da gamba v rukou Jordiho Savalla. V prostředí královéhradecké Městské hudební síně taková hudební fúze rezonovala natolik silným způsobem, že jsem byl očarován a dojat, až se mi do očí draly slzy. V tak agresivně vyhroceném předvolebním čase plném lží, přízemností, nenávisti a hulvátství, jenž zachvátil domov můj, působila taková hudba jako balzám. A zjevení…

Závěrečný dvojkoncert festivalu Jazz Goes To Town se odehrál místo původně plánovaného dějiště, industriálního prostředí Novákových garáží (organizátoři se o tom dozvěděli pouhé dva týdny předtím), ve Studiu Beseda. Ta byla tudíž doslova našlapaná až po střechu, což ale na druhou stranu vytvořilo vskutku hutnou atmosféru. A obě vystupující formace tomu naštěstí podlehly a hrály jako o život. Byl to opravdu zážitek!

Jako první (a v české premiéře) nastoupilo švédské septeto ANGLES 7. No, nastoupilo, to je příliš slabé slovo – vtrhlo, to je lepší… Byla to od prvních taktů hard-bopová a free-jazzová smršť, z níž stříkaly emoce, tvořená často volnou i řízenou improvizací, nadupanými sazbami dechů (Martin Küchen – altsax, Magnus Broo – trubka, Mats Äleklint – trombón), šťavnatou a místy nervní rytmikou (Johan Berthling – kontrabas, Andreas Werlin – bicí), posílenou o rozvolněný vibrafon (Matthias Ståhl) a piano a´la Cecil Taylor (Alexander Zethson), která do sebe vstřebala navíc rockovou energii a mnohovrstevnatost soudobé vážné hudby. Každý ze členů kapely je zároveň výtečným sólistou, ovšem ten večer kralovala především trojice dechařů. A tato sedmička Vikingů dokázala udělat i z pohřebního pochodu neskutečně energetický nářez! Jednoduše řečeno: Angles 7 málem zbořili Besedu…

Po nich by měla každá kapela těžkou pozici. Natož pak trio! Jenže to by nesměla nastoupit česko-rakouská noise-free-jazzová úderka POISONOUS FREQUENCIES. Čili ostřílení improvizátoři, neuznávající jakékoli hranice pro hudební vyjádření, včetně jejich vlastních: Petr Vrba (trubka, elektronika), Tomáš Procházka alias Federsel (el.kytara, elektronika) a Didi Kern, bubenická sopka z Vídně. Dramaturg Zdeněk Závodný výstižně označil jejich hudbu výrazem energy drink; aktéři se zběsilostí a umanutostí sobě vlastní mísí garážový rock, noise, free-jazz a elektronické experimenty mnohdy z říše dystopického sci-fi. Výtečným způsobem pracují s dynamikou, rytmickou i výrazovou strukturou, překvapivými zlomy a tlaky síly horotvorných procesů. Jejich set byl jednolitým zvukoboreckým proudem, po jehož utišení vybuchlo nadšením jen mírně prořídlé hlediště. Překvapilo mne to, neboť hudba této nesmiřitelné trojky je opravdu radikálně experimentální, a čekal jsem tudíž větší odliv posluchačů…

Nesmírně mne to potěšilo, neboť takto zvítězila hudba a nynější tvář Jazz Goes To Town, nikoli žabomyší pře v řadách veřejnosti o (ne)vhodnosti toho či onoho účinkujícího. Takové vypjaté polarizování, a z toho pramenící projevy protestu v podobě trucpodniku, nebo dokonce naschvály, bychom měli my, jazzoví fanoušci, nechat příště politikům Moje babička by tohle označila jako kálení do vlastního hnízda…

(Autoři foto: Zuzana Průchová – Paolo Angeli, Lukáš Veselý – Angels 7, Poisonous Frequencies)

Reportáže k Jazz Goes To Town 2017

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*