Pátek třináctého – pro někoho datum nahánějící husí kůži a vyvolávající hororové představy, pro královéhradecký festival JAZZ GOES TO TOWN byl páteční 13.říjen dnem nefalšované oslavy jazzu, nejsvobodnějšího hudebního vyjádření. Při nádherném dvojkoncertu ve velkém sále Bio Central se naplnila mnou oblíbená slova, jež pronesl velikán Dave Brubeck: Jazz je prostředkem, jak vyjádřit lidské konflikty a sny řečí citů, řečí, které lidé rozumějí…

V první polovině večera vystoupil ONDŘEJ ŠTVERÁČEK QUARTET, v němž za bicími seděla americká hvězda GENE JACKSON. Byl to jejich druhý koncert v této sestavě na letošním turné a bylo evidentní, že kvarteto je chtivé hrát! Jackson i Tomáš Baroš tmelili rytmiku s neuvěřitelným tlakem (bubeník, pravda, mohl občas ubrat), slovenský pianista Klaudius Kováč se proháněl po klaviatuře s typickou romskou vášní, kdy ožíval duch Monka, Ellingtona i McCoy Tynera, frontman ze svého tenorsaxofonu cedil krev, pot a slzy. Začali baladou „Spanish“, samozřejmě ochucenou hispánskými motivy, po ní následovala slavná Coltraneova balada „Naima“. Celé vystoupení bylo v podstatě založené na baladách, ale co z nich Štveráčkovo kvarteto dokázalo udělat, to bylo v našich luzích a hájích neslýchané! Energie, nasazení hráčů, intenzita zvuku, nadupaná rytmika, robustní saxofonové tóny leckdy ve zběsilém frázování (včetně glissand a pro Štveráčka typických hadů) a dynamicky i výrazově proměnlivý klavírní tok či „jen“ přiznávky proměňovaly balady v emotivně vypjaté jazzové laviny. Pokud se jazzu, již hraje kvareto, říká komorní, pak v případě této čtveřice je to totální nesmysl, hodný Chocholouška; výkon kvarteta Ondřeje Štveráčka mi evokoval ony zběsilé poslední koncerty Johna Coltranea, který jako by se pokoušel zahnat smrt. Koncert vyvrcholil Barošovou kompozicí „Bunch of Gypsies“, v níž stejně jako na desce exceloval Štveráček na sopránku; ta mu zde pláče, křičí, naléhá, prosí, rve se se životem. A Baroš vystřihne neméně strhující sólo. Pro mne bylo celé vystoupení Štveráčkovy kapely nesmírně silným hudebním (a emočním) zážitkem, zvláště, když ji do posledního místečka zaplněný sál bouřlivým potleskem přivolal zpět a ona se odvděčila úchvatným kontrabasovým, místy až flamencovým antré, jež vyústilo v coltraneovsky laděné blues…

Poté přišla, nebo lépe řečeno, vplula na pódium zpěvačka OUM (plným jménem Oum El Ghaït Benessahraoui) z marocké Casablancy (ano, dějiště onoho slavného oscarového filmu) se svou francouzskou skupinou. Tu tvořili výteční hudebníci, kteří až na trumpetistu Camilla Passeriho ale nejsou rodilými Pařížany; za perkusivní sestavou seděl Inor Sotolongo, původem Kubánec, s kontrabasem tvrdil muziku rtuťovitý Damian Nueva z Havany a sólově nejvýraznější instrumentalista doprovodné kapely Oum, hráč na arabskou loutnu oud Yacir Rami je z Maroka. Zpěvačka je vpravdě nádherná mladá žena, která zpívá srdcem, duší; jazykem jejích písní je většinou hassani, jedno z nářečí saharské arabštiny. Písně jsou autorské, a to i z pera Ramiho a Nueva, ale Oum sahá i do pokladnice především tradiční hudby berberské a súfijské. Jsou ochuceny nejen prvky jazzu, ale též afrobeatu, soulu a gospelu, mnohdy dosahují až hypnotického účinku díky minimalistickým figurám a vyjádření spirituálního prožitku. Koncert vyvrcholil (v pravém slova smyslu) závěrečnou oslavou severoafrického festivalu pouštní hudby „Taragalte“, jež se koná rok co rok na konci října. Po instrumentální stránce strhujícím způsobem gradovaná píseň zvedla ze židle hráče na oud, zatímco kontrabasista svůj nástroj položil na zem, a oba jazzoví instrumentalisté se proměnili v čiré bigbíťáky. Největší mezinárodní hvězda letošního ročníku Jazz Goes To Town navíc uváděla songy cituplným vyprávěním o své rodině, o životě v poušti, i o tom, že arabské ženy, a to i muslimky, jsou ženami nesmírné touhy a vášně. Škoda, že ta část národa (a bohužel dost velká, řeklo by se až drtivá), která by tohle potřebovala slyšet a vidět, v publiku nebyla. Tito kvazivlastenci, hlásající jakousi čistotu českého národa, totiž náročnější hudbu většinou neposlouchají, takže na druhou stranu mohlo v sále zavládnout společné emocionální naladění, a tudíž znásobený umělecký zážitek. Koneckonců, všichni jsme svým způsobem z Afriky, jak se vyjádřil dramaturg festivalu Zdeněk Závodný. A to by asi xenofobové neskousli…

Dlouho jsem nezažil tak bouřlivé ovace po koncertě. Bouřili jsme několik minut, než se na pódium Oum a její kapela vrátila. A s příznačnou, starobylou písní „Pojď zpět“, jejíž interpretace se ujalo i stojící publikum rytmickým tleskáním a dokonce zpěvem. Všichni jsme zářili jako slunce…vlastně jako sluníčkáři!

(autor fotoreportu: Lukáš Veselý)

Reportáže k Jazz Goes To Town 2017

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*