Druhý den, ve středu 11.října, do Hradce Králové jazz nevstoupil, ale přímo vtrhl. Nejdříve se v hostinci U Kohouta představila mladá pražská formace MOLOTOW MOLOCH QUARTET, jež od roku 2015 hraje svébytný moderní jazz napájený z nejrůznějších, mnohdy protichůdných hudebních zdrojů, a to v sestavě: Šimon Herrmann (tenorsax), Vojtěch Výravský (el.kytara), Klára Pudláková (baskytara) a Filip Tománek (bicí). Dramaturgie festivalu JAZZ GOES TO TOWN 2017 pak v hlavním festivalovém večeru uvedla ve Studiu Divadla Drak dva soubory, jež přistupují k jazzu dvěma naprosto rozdílnými způsoby, byť jde v obou případech o jazz avantgardní…

Jako první (a logicky) vystoupilo české kvarteto LIMBO. V letošním roce Pavlu Hrubému (sopránsax, basklarinet), Františku Kučerovi (trubka, křídlovka), Tarasi Voloshchukovi (kontrabas) a Dušanu Černákovi (bicí) vyšlo album s příznačným titulem „Details“. Je to první nahrávka v historii kapely (od roku 2004), jejíž repertoár byl cele zkomponován a připraven; doposud čtveřice tvořila převážně prostřednictvím volné improvizace. Pozoruhodné na novém přístupu kapely je jasná inspirace legendárním Art Ensemble Of Chicago, byť tito free-jazzoví věrozvěsti přistupovali k jazzu naopak velmi volně. Jenže Pavel Hrubý, autor většiny kompozic, využil jejich odkaz po svém, a musím uznat, že vpravdě geniálně: zachoval jejich originální sound, energii, nápadité, často nesmírně strhující sólové chorusy, a celé to prošpikoval výraznými riffy. Na tom by nebylo zase až tak moc zvláštního, kdyby s nimi kapela nepracovala tak jedinečným, specificky kontrapunktickým způsobem! Kontrabas vytváří hutné, téměř rockové figury, bicí jsou vznětlivě zahuštěné, tu bouřící, polyrytmické, onde řízné, s nekomplikovaným tahem; oproti tomu dechové nástroje tvoří souzvuky či dva propletené hlasy často proti rytmickým strukturám. Tyto střety mají za následek obrovské pnutí nejen uvnitř té které skladby, ale také napětí v samotné rytmice i dialogu dechových nástrojů. To, co takto strhujícím způsobem funguje na nahrávce, naživo je pak doslova dechberoucí! A to šlo o první koncert na turné k nové desce, takže se účinek takové hudby může dokonce ještě zvyšovat…

Fotoreport Lukáše Veselého – LIMBO
Fotoreport Jaroslava Jirmana – LIMBO

 

Limbo přehrálo samozřejmě většinu novinek. Stejně jako na desce zazněla jako první svižnůstka „Why“, a hned nemilosrdná sóla trubky a basklarinetu! Poté přišla odlehčená, pohodová „Nitty Gritty“ s lahodně chytlavými souzvuky sopránky a křídlovky, a při „Timelessness“ mne napadlo, jaké to bezčasí panuje mezi posluchači, že jsou tak zakřiknutí, sóla je nechávala zcela chladnými, jako by si tu úžasnou muziku vůbec neužívali. Někdy od bubenického běsnění v Černákově skladbě „Mercenary of Justice“ se odezva publika dostala konečně na jazzovou teplotu a nasazení kapely a posluchačů se dostalo na stejnou energetickou a mentální úroveň, což z koncertu teprve činí ten jedinečný zážitek. Bubeník Černák, mimochodem původem Slovák, je podle mého názoru největší bubenickou nadějí nejen u nás; s Pavlem Hrubým například natočil před dvěma lety výtečné duetové album „Panoptikon“. Jedna nadupanější skladba stíhala druhou. Ovšem absolutním zážitkem byla interpretace skladby „Hangover“, která v živém provedení poukázala jasně na to, že nejde pouze o onen stav člověka po opilosti, ale především o sociální, společenskou a politickou kocovinu v naší současné společnosti. A je moc dobře, že jazz takový stav dokáže nejen ztvárnit, ale též zahánět… Závěr koncertního setu se shodoval s finále alba – „Virunga“ už byla rozpálená do běla na obou stranách sálu! Kapela pak ještě přidala starší kompozici, Voloshchukův majstrštyk „Dumka“.

Druhá formace, jež vystoupila ten večer, slovensko-maďarské trio THISNIS, je představitelem radikálního přístupu k jazzové avantgardě. Jejich hudba vzniká procesem volné improvizace, výlučně neidiomatické, tudíž neodkazující ani tak k free-jazzu, jako spíše k soudobé vážné hudbě založené na aleatorních postupech. Pokud posluchač nedokáže přijmout metafyzickou, absolutně bezbřehou, drtivě abstraktní zvukovou náplň takové hudby, která vyjadřuje více živočišnou podstatu interpreta než jeho ideje, čili přistoupit na ničím nepotlačovanou, surreálnou uměleckou fantazii, stává se taková hudba pro něj neposlouchatelnou, až bolestivou. Přitom mi hudba tohoto tria připomínala svou formou i obsahem současnou výstavu výtvarníka Krištofa Kintery v pražském Rudolfinu, která je nebývale masově navštěvována (a není to jen proto, že je zadarmo). Již drahnou dobu si kladu otázku, proč je hudba pro našince hůře stravitelná, než výtvarné umění či literatura, zvláště pak poezie, tvořené podobným či dokonce totožným způsobem? Přitom jen sledovat bubeníka Árona Portelekiho je úžasný zážitek! Vystřihl si sólo s kazoo v ústech, hrál na celou bicí soupravu smyčcem, tympánovými paličkami přes deku, s nohou na velkém bubnu, na kopák rukou z opačné strany atd. Vzal do ruky i violu, kterou vášnivě destruoval. Pozornost strhával také akordeonista Ádám Móser, který na svůj nástroj hrál i perkusivně a využíval samotného vzduchu k vytváření neobyčejných zvukových útvarů; předvedl též absolutně fyzickou hru na dudy. Slovenský saxofonista Miroslav Tóth střídal sopránku s altkou a hrál fenomenálně. Ano, ač se takový výraz zdá v případě jeho destrukce saxofonových tónů nepatřičný; často v této souvislosti slýchávám názor, že takovým způsobem hry se zakrývá neumětelství. Padl i po tomto vystoupení. Sice nechápu, proč si nositel tohoto názoru raději nejdříve něco nezjistí o dotyčném muzikantovi, než něco takového vysloví, ale budiž. Je to dnes již legitimní názor – říká se mu alternativní – a mně nezbývá, než uvést protiargument, který může – ale nemusí – být přijat, byť je pádný, pravdivý: třeba zrovna ten saxofonista už složil tři opery (!!!) a patří ke studovaným hudebním teoretikům, specializujícím se na problematiku audiovizuálního díla, hudební kompozici a dějiny hudby 20.století (včetně jazzu a experimentálních hudebních projevů, ale též metalu, hardcoru, punku, noise apod.). Hlediště postupem času prořídlo, ale ti, co vytrvali, vyžádali si přídavek. Tóth poděkoval dramaturgovi Závodnému a trio zahrálo ad hoc „Píseň pro Zdeňka“…

Fotoreport Lukáše Veselého – THISNIS
Fotoreport Jaroslava Jirmana – THISNIS

Koneckonců free-jazz a vůbec improvizační scéna vzešla z garáží, sklepů, podzemí… Někteří se během let dostali na ta nejprestižnější světová pódia a jejich kvality nebyly již zpochybňovány. Třeba právě ten už zmíněný Art Ensemble Of Chicago by mohl vyprávět! Že, Hradečáci?

Reportáže k Jazz Goes To Town 2017

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*