První část titulu nového alba amerického ansámblu THE MICROSCOPIC SEPTET „Been Up So Long It Looks Like Down To Me: The Micros Play the Blues“ se naštěstí ukázala lichá již před třemi lety, kdy se po dlouhých letech pauzy vrátil s úžasným albem „Manhattan Moonrise“ (recenze zde). A na letošním počinu tato kapela rozhodně také nejde dolů, spíše naopak! Model bluesové dvanáctky, z něhož na novince vychází, totiž pojala šířeji, s neobyčejnou výrazovou pestrostí. Album vyšlo opět na progresivním labelu Cuneiform Records…
The Micrscopic Septet se nikdy nezařadil do žádného jazzového proudu v New Yorku, ani mezi tzv.nové tradicionalisty, jak je typizoval svého času Wynton Marsalis. Přitom by tam mohl patřit; tedy alespoň na prvý pohled. Pokud se ale zaposloucháte pozorně do jeho autorské hudby, uslyšíte tam vedle sebe nejen odkaz Armstronga, Mortona, Becheta či Ellingtona, ale též ozvěny be bopu, hard bopu a dokonce free-jazzu. Spojení historického a avantgardního jazzu navíc koření příměsí polky, tanga, klezmeru i rockové nové vlny.
„Hlavní je ale swing, ať už jde o latinu, R&B nebo straight-ahead,“ tvrdí Phillip Johnston, lídr kapely. „To je základ toho, co děláme.“
Repertoár nového alba mají na svědomí již zmíněný Phillip Johnston (sopránsax) a pianista Joel Forrester, oba půl na půl. Dvanáct původních skladeb doplňuje coververze rhythm-and-bluesového hitu „I´ve Got a Right To Cry“, jež na přelomu 40.a 50.let proslavil pianistu Joea Ligginse a jeho kapelu Honeydrippers. Dalšími členy bandu jsou altsaxofonista Don Davis, tenorsaxofonista Mike Hashim, barytonsaxofonista Dave Sewelson, kontrabasista Dave Hofstra a bubeník Richard Dworkin.
Album, postavené na různých podobách blues, se poslouchá jedna radost. Není tu jediné slabé místo, a už vůbec ne nudná skladba. Dokonce i parafráze na vánoční „Silent Night“ je prošpikována hutným bluesovým zvukem! Septet čerpá tu z be bopu (úvodní „Cat Toys“, dále „Quizzical“), hard bopu (nářez „Blues Cubistico“), onde ze swingu (řízná „After You, Joel“) či využije až ellingtonovsky sytých barev („12 Angry Birds“). Ovšem pak je tu šestice skladeb, v nichž kapela dokázala fúzovat podobně strhujícím způsobem, jako to dokázal kupříkladu Sun Ra v druhé polovině 50.let. Nebyl to ještě free-jazz, neboť tento New Jazz vycházel ještě z tradice, to jest z blues, swingu, bopu a hlavně z Ellingtonova výraziva. Zářným příkladem takového (a v pravdě geniálního) propojení budiž track č.3 „Dark Blue“ (mimochodem nejdelší na albu – 6:24). Saxofonisté se navíc nejen blýsknou v sólech, ale též v rozvolněných propletencích, kterými udržují úžasné napětí. V podobném duchu přistupují ke skladbě „Simple-Minded Blues“. Nemluvě o výtečných sólech především na sopránku, tenora, baryton a piano. Téměř bigbandové šťavnatosti dosahuje septet v „Migraine Blues“ (včetně vypjatého barytonsaxu), řízná ostinata, erupce bicích a nesmírně dravá altka zdobí „Don´t Mind If I Do“. V kompozici „PJ in the 60´s“ (6:21) dokáže free-jazz spojit dokonce s líbivou, bezmála popovou melodií, kde se ve vypjatých sólových chorusech vystřídají všichni saxofonisté a kde se pracuje se zvukovým kontrastem (barytonsax versus sopránka, klavír a bicí). A s konečnou platností posluchače usadí strhující jízda „When It´s Getting Dark“; z hard-bopového rytmu a dravých saxofonových sazeb vyhřezne bez varování free-jazzově vypjatý barytonsax, aby se posléze všichni dechaři promíchali do totální změti, ovšem s rockově nadupanou energií a tahem vespod…
Ufff!
