Bratislavský Ateliér Babylon bude 4. listopadu 2017 svědkem výjimečného koncertu amerického kontrabasisty Rona Cartera a francouzského akordeonisty Richarda Galliana.

V roce 1990 dvojice Carter – Galliano nahráli album jazzových duetů nazvaný Panamanhattan, který vznikl během živého vystoupení v Paříži. Album je mixem vášnivých a rafinovaných duetů v nástrojovém obsazení neobvyklém pro jazz. Tato kombinace by za určitých okolností mohla být pohromou, ale pro tyto dva světově uznávané virtuózní hudebníky a mistry jazzové improvizace to byla brnkačka. Ron Carter ani k dnešnímu dni, přes 25 let od nahrávání, album neslyšel, a tak si není jistý, jak jejich tehdejší počin zní.

„Bylo to celé narychlo. Měli jsme krátkou zkoušku, nahráli jsme to a odešel jsem do New Yorku,“ říká usměvavý osmdesátník plný energie během březnového rozhovoru před koncertem ve Wiener Konzerthaus. “ Promotér mi poslal kopii nahrávky a v duchu jsem si říkal, když se naskytne příležitost, poslechnu si to, ale prošly dvě dekády a stále jsem si nenašel čas to udělat. Takže jsem tu nahrávku ještě neslyšel.“
Je to však pochopitelné, i když máte pocit, že se vám chce za tuto chybu omluvit. Ron Carter je velmi zaneprázdněný člověk. Byl pilířem americké jazzové scény jako hudebník, skladatel a učitel více než 50 let. Jeho dlouhá a plodná kariéra mu zajišťuje místo jedné z nejvíce uznávaných postav v historii americké hudby. Sláva Rona Cartera vyrostla v šedesátých letech během působení v legendárním Miles Davis Second Great Quintet, kde hrával s takovými jmény jako Herbie Hancock, Wayne Shorter a Tony Williams. Alba E.S.P., Nefertiti, Water Babies, Miles Smiles, Sorcerer, Filles De Kilimanjaro se stala modlou.

Vedle vedení kapely a skládání vlastní hudby, Ron Carter pracoval i jako studiový hudebník – z pozice sideman figuruje na více než 100 albech různých žánrů. Jeho pole působnosti je ohromující a zahrnuje nahrávky se jmény jako Herbie Hancock, Chick Corea, Grace Slick, Paul Simon, Stanley Turrentine, Grover Washington Jr., Harry Connick Jr., George Benson, Billy Joel, A Tribe Called Quest. A to není všechno. Přitom si ještě našel čas působit dlouhých 20 let jako učitel hudby na City Collegue of New York. Od roku 2008 učí jazzový kontrabas na prestižní New Yorské Julliard School. Také dvakrát vyhrál Grammy Awards – jednu z nich za práci na snímku ‚Round Midnight z roku 1986, který je považován za jeden nejlepších jazzových filmů všech dob.

Ron Carter oslavil 4. května 2017 své 80. narozeniny, ale jeho aktivitu a energičnost mu mohou závidět lidé s polovičním věkem. Letos opět koncertuje s Richardem Gallianem a v rámci evropské šňůry 4. listopadu 2017 zavítají do bratislavského Ateliéru Babylon. Jejich vystoupení v Bratislavě bude jedinečnou příležitostí poslechnout si tyto dva světově uznávané improvizátory, kteří nabídnou výběr jazzových standardů a originálních kompozic. Na albu Panamanhattan je devět skladeb, z nichž tři jsou dílem Cartera a čtyřmi kompozicemi přispěl Galliano. Skladby jsou kombinací starého šarmu a jazzového modernismu plného melodičnosti, lyrismu a jsou nenáročné na poslech.

„Odezva publika byla ohromující.“ říká. „Nedostali jsme žádné kritické recenze, takže nevím, co si média myslí. Lidé, kteří si nás však přišli poslechnout, reagovali velmi dobře, takže si myslím, že to děláme dobře resp. dostatečně dobře. Vypadá to, že se to lidem z nějakého důvodu líbí. “ Důkazem je vyprodaný březnový koncert ve Vídni, kde po každé skladbě zněl mohutný potlesk a nadšení posluchači si na konci vyžádali ještě dva přídavky. Souhra tohoto dua představuje nejvyšší úroveň hudebního řemesla. Kamkoliiv Galliano šel, Carter tam byl. Byla to hudební konverzace, v níž si byli oba rovni, v níž si plynule vyměňovali nápady jakoby jeden druhého znali celý život. Předváděli sóla, během nichž ukázali mistrovské zvládnutí svých nástrojů. V živých vystoupeních s Gallianem Carter objevil prospěšnou spolupráci, protože jak sám říká „Hraní s harmonikou je podnětné a překvapující zároveň. A to každou noc.“

„Jedna z obtíží, které mám při hře s harmonikou je, že tento nástroj je schopen podstatně zvýšit svou hlasitost a to velmi náhle“ říká. „Co se týče hry na kontrabas, když zahrajete notu, velmi rychle se snižuje intenzita tohoto tónu. Richard je schopen hrát ve stejné hlasitosti i celý den. Já to se svými notami nedokážu, tak se cítím znevýhodněn“ usměje se a pokračuje „ale jednu z věcí, které si užívám při hraní s Richardem je široká paleta zvuků, které dokáže z toho nástroje dostat. Když přijde na jeho sólo, můžu se posadit a poslouchat. Vždy jsem udivený, jak je schopen zachovat charakter nástroje a zároveň neskutečně improvizovat. To mě zkrátka udivuje.

Říká se, že kariéra velkých umělců má několik fází. Také Ron Carter se ohlíží zpět na vývoj své kariéry, na všechny ty skvělé hudebníky, se kterými hrál. Každé takové hraní vnímá jako vyučovací hodinu s mistrem-profesorem.

„Jsem student umění“, říká. „Chodil jsem „do školy“ se všemi těmi chlapci, se kterými jsem hrával. Učil jsem se od Milese Davise, Tonyho Williamse, Herbieho Hancocka, Waynea Shorter, Cheta Bakera a mnoha dalších. Všechny tyto „třídy“, ve kterých jsem byl, jsou jako cihly ve zdi. Richard je další cihla. Učím se i od něj.“

Ron Carter si nemyslí, že již dosáhl vrcholu své kariéry. Po všech těch vystupování s různými lidmi a hraní různých stylů, sám sebe nepovažuje za dokonalého umělce. V podstatě to cítí naopak. Stále se pokouší zvládnout základní věci – hrát správný akordický tón na správném místě a ve správnou dobu. Popisuje se jako „poctivého posluchače“, který nikdy nepřestane kritizovat své vlastní hraní a každou noc vyhodnocuje kde je a kde by měl být.

„Někdy nehraju velmi dobře, a to mě rozčiluje“, říká. „Měl jsem pár úžasných momentů, ale brát tyto momenty jako vrchol by nebylo šťastné, protože bych už neměl prostor pro zlepšování. Jsou vzestupy a pády v emocionálním smyslu, to ano, ale v kariéře stále hledám vrcholy.“

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*