Sice se zpožděním, ale o to s mocnějším nadšením, přináším reportáž z prvního ročníku mezinárodního hudebního festivalu DOBRŠSKÁ BRÁNA. Konal se ve dnech 25.a 26.srpna v jihočeském Pošumaví, v maličké obci Dobrš (která je součástí Drážova) na Strakonicku, a to díky entuziasmu Sdružení pro obnovu Dobrše (především pak architekta Iva Kramla) a dramaturgii hudebníka Michala Hrubého (rozhovor s ním přineseme v brzké době). Ono časem umocněné nadšení pramení z toho, že následující týden jsem trávil na Šumavě a v hlavě mi sama od sebe zněla hudba, kterou jsem na festivalu slyšel. Souzněla s duchovním, přírodním i občanským znovuzrozením tohoto kraje; ozvěny středověku se mísily se syrovostí horského venkova a s nesmírně bohatou židovskou minulostí. To vše dokázalo přehlušit surovost komunistické moci, upevňovanou zbraněmi, jež tu vládla do roku 1990; její stopy mizí (doufejme) již do nenávratna…

Festival otevřel v pátek 25.srpna irský violista Garth Knox sólovým vystoupením v prostředí kostela Zvěstování Panně Marii. Tento šedesátník, člen proslulých souborů soudobé vážné hudby, pařížského Ensemble InterConteporain Pierra Bouleze a Arditti Quartet z Londýna, střídal „normální“ violu s violou d´amore. Jde o barokní nástroj, jenž má 14 strun (7 hracích, 7 rezonačních) a vyznačuje se neobyčejně bohatým zvukem, jenž v Knoxových rukou získává navíc hlubokou spiritualitu i lidské emoce. Toto všechno v sobě skrývala „Fantazie“ středověké křesťanské mystičky Hildegardy z Bingenu na straně jedné, na té druhé Knoxova vlastní kompozice „Pět malých rozkladů“, v níž ožívají jiné nástroje – violoncello, harfa, mandolina, cimbál a kytara (ta dokonce ve flamencovém stylu!). Žánrové rozpětí působilo nikoli roztříštěně, jak by se mohlo jevit, ale naopak velmi sevřeně. Skrze violu pak zazněla třeba irská lidovka, Ligetiho „Sonáta pro sólovou violu“ a vlastní variace, hrané pouze prsty, inspirované zhusta minimalismem. V přídavku došlo i na volnou improvizaci, inspirovanou samotným místem festivalu; zde Knox střídal obě violy a pracoval převážně s folklórními tématy.

Na venkovním pódiu před zámkem se pak představilo pozoruhodné trio Montaban3jo. Jeho lídrem je zpěvák, houslista a muzikolog Jan Hodina (mimochodem spoluzakladatel souboru Schola Gregoriana Pragensis), jehož doprovodili výteční jazzoví instrumentalisté – trombonista Jan Jirucha a saxofonista Petr Kalfus. Tato sestava navazuje na předchozí Hodinovu kapelu Marcipán a jde v jedinečnosti interpretace lidových písní z česko-moravských regionů ještě dál. Protože využívá méně známých písňových sbírek, jsou mnohé písně uchopeny spíše intuitivně. Neobvyklý instrumentář přibližuje starodávné písně současnosti a dodává jim dráždivou chuť směsi lidské živočišnosti a intelektu. Syrová hra na housle a zpěv se s nečekanou přirozeností pojí s kontrapunktem dechových nástrojů, přičemž sóla trombonu, sopránky a tenorsaxu zařazují toto trio do hájemství progresivního jazzu.

Montaban3jo posléze vystřídalo kvinteto Prázdné hory jsou plné větru a deště, pojmenované po jedné zenové básni a založené v roce 2014 saxofonistou a klarinetistou Michalem Hrubým. Spolu s ním zde hrají finský kontrabasista Esko Mäkinen, americký perkusista Hearn Gadbois, japonský saxofonista a hráč na šakuhači Seizan Kenji Osako (všichni tři již usazeni v Čechách) a Anna Romanovská, houslová virtuózka a hráčka na koto, 13-ti strunnou stolní citeru původem z Japonska. Hudba tohoto uskupení skutečně plyne podobně jako zenová báseň, jakoby bez začátku i konce, kdy samotný hudební proces je cílem. Zněl tudíž jeden jediný hudební tok, v němž se zdánlivě nevzrušeně přelévaly tóny a souzvuky, přediva, sóla, dialogy, tu více etnické (šakuhači, koto, šamanský buben, darbuka), onde jazzové, respektive free-jazzové (oba tenory či sopránky nebo jejich kombinace, basklarinet, kontrabas, housle) či naopak meditativní fúze obou přístupů. Každopádně šlo o čirou volnou improvizaci, vyvěrající v reálném čase, ochucenou o večerní přítmí a rej netopýrů…

Noční, tudíž závěrečný koncert prvního dne, byl pak ve znamení vzrušujího spojení barokní hudby a free-jazzu, navíc v magickém prostředí kostela Zvěstování Panně Marii. Britský experimentátor, kontrabasista Barry Guy (roč.47), jenž spolupracoval třeba s Evanem Parkerem a byl zakladatelem a uměleckým vedoucím legendárního London Jazz Composers Orchestra, zde vystoupil společně se svou ženou, švýcarskou hráčkou na barokní housle Mayou Homburger, někdejší členkou věhlasných English Baroque Soloists Johna Eliota Gardinera a Academy Of Ancient Music Christophera Hogwooda (mimo jiné). Antré obstarala houslistka s tonálně rozšířenou verzí hymnu z 9.století. Ovšem gró jejich koncertu bylo dílo původem českého barokního skladatele H.I.F.Bibera (narozeného ve Stráži pod Ralskem), z jehož tvorby zazněly nesmírně obtížné a vskutku skvostně provedené části I. („Zvěstování“), IX. („Křížová cesta“) a X. („Ukřižování“) z cyklu Růžencových sonát. Od svižných i meditativních ploch s typickými barokními figurami se dvojice díky kontrabasovým erupcím propracovala k bouřlivým, až živočišným emocím. Poté zazněly také folklórní názvuky, a to maďarské ve skladbě „Thus It Happened“ soudobého skladatele Györgyho Kurtága, autorsky se prezentoval též kontrabasista Guy – „Five For Anja“ se z počáteční zadumanosti a zasmušilosti prodrala k šantánovému veselí a free-jazzové divokosti, „Rondo For Nine Birds“ pak skýtalo celou škálu experimentálních prvků, včetně netradičního využití smyčce, preparace, hraní štětkou, paličkou, za kobylkou atd., přičemž hudební tok připomínal výbuch sopky s chrlením kamenů a řinutím lávy. Dlouho jsem pak nemohl usnout, neboť jsem měl hlavu kdesi v jiné zvukové dimenzi…

Druhý festivalový den v sobotu 26.srpna zahájil přednáškou v jednom z restaurovaných sálů dobršského zámku irský skladatel a pedagog John Buckley (roč.51), autor stovky děl, jež zněly v 50 zemích světa. Nepatří k žádné kompoziční škole, jeho skladby jsou volně atonální, přitom barvami bohaté, inspirované zvuky přírody či města.

V kostele Zvěstování Panně Marii vystoupil se sólovým projektem kontrabasista Petr Tichý. S pomocí loopování dokázal vybudovat sugestivní, dynamicky i výrazově bohatý zvukový svět, postavený na hutných minimalistických základech či dronových plochách, dovedený až k chorálním výšinám pärtovské síly. Zpestřením byl duet s přítomným novozélandským kytaristou Jono Bono Heyesem, se kterým Tichý letos často koncertuje.

Na něj navázala sólo Anna Romanovská (Prázdné hory jsou plné větru a deště, jinak též členka Orchestru Berg) s vlastními skladbami pro housle a koto. Výjimku tvořily premiéra kompozice pro housle „Jak sbírat pampelišky“ skladatele Jana Holého, dráždivé střetem ostré naléhavosti s lyrikou a folklórem, a dvě volné improvizace s Michalem Hrubým (klarinet) a Petrem Tichým (kontrabas); první na téma lidové balady, kde jímavost a melancholie vyústila v totální rozvolněnost, druhá na židovské motivy.

Dalším místem, kde zazněla hudba, byla kaple (a zvonice) Jana a Pavla vedle bývalé fary. Zde hrála dvojice Gabriela Vermelho a Jakub Jedlinský. Zpěv, housle, akordeon, autorské písně šansonového charakteru, jež skládá Vermelho na texty berounského básníka Jana Velíška, lidové balady z Moravy a Slovenska, jedna píseň v portugalštině (vzpomínka na někdejší domovskou kapelu Maraca), naléhavost, vášeň, cit, vzdor, šraml, kabaret… Výborné vystoupení!

Festival vyvrcholil skutečně velkolepě dvěma koncerty na venkovní scéně u zámku. Nejdříve zazněla progresivní soudobá komorní hudba s výraznou židovskou melodikou – Garth Knox tentokrát vystoupil v sestavě Saltarello Quartet, to jest s druhou violou či violou d´amore (Julia Robert), violoncellem (Agnes Vesterman) a perkusemi (Sébastien Clement). Netradiční kvarteto předneslo třicáté (to jest poslední) pokračování cyklu „The Book Of Angels“, jednoho z nejúžasnějších děl avantgardního amerického hudebníka a skladatele Johna Zorna. Tato část, nazvaná „Leonard“, vyšla počátkem letošního roku na Zornově labelu Tzadik. Výrazná melodická témata, strhující gradace, tklivá zpěvnost, taneční veselí, minimalistická naléhavost, úchvatné smyčcové předivo, tep a víření perkusí, to vše učarovalo posluchače, kteří se v té emotivní hudbě doslova rozpouštěli…

Samotný závěr patřil norskému Nils Økland Ensemble, pětičlennému souboru, soustředěnému okolo virtuóza na vzácné hardangerské housle a violu d´amore, jenž natočil pro ECM již čtyři alba (mimo jiné) a pravidelně spolupracuje s jazzovými a rockovými hudebníky (např.Christian Wallumrod, Arve Henriksen, 1982, Lumen Drones). Jejich hudba je označována jako poezie lidové hudby s energií punku, což v Dobrši potvrdili do poslední noty. Jedinečný sound kapely tvoří vedle smyčcového nástroje lídra harmonium (Sigbjørn Apeland), saxofony (Rolf-Erik Nystrøm), kontrabas (Mats Eilertsen), bicí a vibrafon (Håkon Mørch Stene). Přiznám se, že jsem nebyl téměř schopen cokoli smysluplného si poznamenávat do svého zápisníku, abych pak měl z čeho čerpat pro reportáž. Jak mám popsat hudbu, která v nočních hodinách dostává posluchače do stavu beztíže, někde mezi nebem a zemí, meditací a transovním stavem? Hudbu, jež v sobě snoubí seversky melancholický jazz s lidovou baladičností, rockovým tahem a v pravý čas vybuchlou sopkou drtivých zvuků? Saxofonista si dokonce vystřihl i hru na dva saxofony naráz, čímž evokoval legendárního jazzového mága Rolanda Kirka. Nils Økland na své housle nehrál, nýbrž skrze ně vyprávěl, prosil, křičel, konejšil. Harmonium dodávalo tomu všemu až psychedelickou příchuť, vibrafon průzračnost, kontrabas se vydával do říše témbrů…

Jedinečná hudba, jedinečná atmosféra. Magie tónů. Dobrodružství nevyšlapaných cest. To byl úvodní ročník festivalu Dobršská brána!

(foto – černobílé: Josef Pecka, barevné: Miroslav Kroš)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*