Dobrodružství poslechu Lüdemannova kroužení v triu
zvuk100%
obal, booklet100%
hudba100%
100%Overall Score

Německý jazzový pianista a skladatel Hans Lüdemann vydal před dvěma roky na budapešťském labelu BMC Records úchvatné album sólového klavíru „Das Reale Klavier/Ein Kölner Konzert“, nyní se objevilo jeho triové CD „Blaue Kreise“. Oním triem je HANS LÜDEMANN´S ROOMS, jež s pianistou tvoří francouzský kontrabasista Sébastien Boisseau a německý bubeník Dejan Terzić, původem z Bosny a Hercegoviny. S předchozím sólovým albem novinka (mimochodem v pořadí druhý titul tria, eponymní debut vyšel v roce 2010) ale přece jen souvisí; nejenže zde zazní dvakrát titulní kompozice, jež na solo albu patří taktéž ke stěžejním, ale zároveň je potvrzením výsostného postavení Lüdemanna na scéně moderního evropského jazzu. Pianistů jsou mraky, a dobrých i vynikajících, ale jemu se podařilo přetavit různé vlivy, včetně africké či soudobé vážné hudby, do přirozeně znějícího současného jazzu, který nepotřebuje groovy ani elektronické doplňky, aby byl opravdu moderní. Jemu na to stačí využívání mikrotonality, kterou staví do přímé konfrontace s přirozeným akustickým zvukem…

Modrá je barva nekonečna,“ vyjadřuje se k titulu alba autor. „Kruhové pohyby a cykly jsou základními principy života.“ Do protikladu ovšem staví úvodní „Dark Lights“, aby realita byla co nejkomplexnější. Cirkulace tónů a útržků motivu, po kontrabasovém sóle se piano rozběhne všemi směry. Titulní kompozice „Blaue Kresise“ (čili Modré kruhy) na albu zazní pak hned dvakrát; zatímco v tracku č.2 je užita mikrotonalita jen mírně, v závěru alba v její repríze již Lüdemann staví na tvorbě hutného mikrotonálního napětí, jež zároveň obohacuje strhující hard-bop o free-jazzovou chuť.

Každá z tuctu skladeb na ploše 67 minut by mohla zdobit produkci kteréhokoli ze světově uznávaných pianistů. Třeba jeho „Arabesque“, ve které pianista nápaditě lyrizuje či naopak dramatizuje jeden jediný motiv, „Spring Rites“, strhující oslava Jara (na solové desce je také, a to mnohem rozměrnější, protože více do vážné hudby), polyrytmický „Punkte“ či tanečně-mikrotonálně-minimalistický kus „Tanz der Mikroben“. Jedinou převzatou skladbou je „Humpty Dumpty“ Ornetta Colemana, která sice vybočuje z filozofie alba, ale je osvěžujícím odlehčením (dá-li se to tak vyjádřit) – nebyla totiž plánovaná; během natáčení se aktéři dozvěděli o skonu otce free-jazzu a měli potřebu se nějak vyjádřit. Všichni tři si vybavili skotačivý motiv ze skladby, již najdete na desce Colemanova kvarteta „This Is Our Music“ (a po ní už přišlo ono průlomové album „Free Jazz“).

A vrcholy alba Lüdemannova tria Rooms? Jsou tři. Pátý track (zároveň nejdelší – 11:26) s názvem „Crum“ znamená opravdu nový přístup k jazzové mysli. Čistota (cinkot) i špinavosti (ve zvuku piana), torza melodií, naléhavost i v lyrickém vyjádření, virtuozita (tady bych vyzdvihl zvlášť bubeníka), strhující sólové chorusy, výrazová, dynamická i výrazová proměnlivost hudebního toku – prostě komplexní, dokonalé triové hraní! Devítiminutový skvost „Enge Bewegung“ (Úzký pohyb – myšlen pohyb v úzkém pásmu burzovního indexu?) je vystavěn ze souzvuku čistého a špinavého tónu piana (potažmo virtulního piana), minimalistických repeticí, jímavé melodie a její hard-bopového uchopení; to vše je tam přítomno naprosto organicky. A konečně „One Note Shuffle“, autorský příspěvek Terziće – tah, energie, intenzita = dobrodružství poslechu!

Ano, dobrodružství poslechu – tak se dá charakteritovat krátce a úderně celé toto skvělé album…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*