Budoár staré dámy plný písní nad zlato
zvuk95%
obal, booklet100%
hudba90%
texty100%
96%Overall Score

Pět let jsme museli čekat na další album kapely BUDOÁR STARÉ DÁMY. Od desky „Láva“ (2012) prodělala špička brněnského alternativního rocku zásadní změny – front(wo)manka Marta přestala být Svobodová a stala se z ní Kovářová, a navíc povila dvě děti, došlo také k personální výměně. Nové, v pořadí již páté regulérní album, dostalo opět lakonický titul – „Sůl“. A vyšlo jako CD a LP opět na značce Indies Scope…

Současnou sestavu Budoáru staré dámy tvoří tedy Marta Kovářová (zpěv, kytara, ukulele, autorka hudby většiny písní, designerka obalu), Marek Laudát (kytary, doprovodný zpěv), Tomáš Ergens (baskytara, autor hudby dvou písní) a Ladislav Šiška (bicí, perkuse, zvonkohra, melodika). Opět silnou stránkou alba jsou texty. Ke třem písním napsala slova Kovářová, ostatní jsou zhudebněné básně (např. Karel Šiktanc, Lubor Kasal, Paul Klee) či dokonce ve dvou případech recepty netradičních pokrmů. Po hudební stránce jsou písně méně zádumčivé, příklon k hravosti a nadhledu je samozřejmě vítaný. Aniž by ale otupoval výpovědní hodnotu písní, která v případě této kapely je v podstatě stěžejní.

A tak není divu, že Budoár staré dámy přišla s tuctem písní, z nichž dvě třetiny mohu bez uzardění označit jako klenoty. Hned úvodní „Z ježatých hor“ spojuje typickou Kasalovu slovní ekvilibristiku s vokálním projevem Kovářové, to vše umocněno střídáním lyrických pasáží s gotikou ztěžklým rockem. Následující cele autrorská „Nejde to umýt“, pojednávající s nadsázkou o partnerském nedorozumění a neschopnosti se domluvit, využívá též goticky hutný rockový zvuk; tady je ale prostředkem gradace. Příkladem šťavnatého rockového písničkářství je „Bagr“ (se Šiktancovým textem), a to i s bigbítově kytarovou omáčkou uprostřed. Narativně silná, avšak palčivá zpověď mladičké dívky z pera čínského anonyma (v překladu Bohumila Mathesiuse) uchopila Kovářová v písni „Jeptiška“ v pestré emoční škále, samozřejmě za pomoci celé kapely, což lze jen obdivovat stále znovu a znovu dalším poslechem. Nadmíru vydařeným kusem je i „Konstrukce černého šípu“ (na báseň výtvarníka Klee v překladu Anity Pelánové), jež evokuje jinou brněnskou alternativu, raný Dunaj blahé paměti. V „Jakoty“ (s textem jakéhosi Šimona, básníka ulice) zní kapela opravdu s existenciální naléhavostí, jež se mění ve strach. Excelentní slovní i hudební hříčka Kovářové „Vláčile“, jejíž hutnou lyriku i vypjatost umocňuje zvuk metalofonu, se mně osobně líbí úplně nejvíc. Album pak uzavírá sugestivně, ale přitom neobyčejně lyricky zhudebněná dětská básnička Jiřího Dvořáka „Čaj z makovic“. No řekněte, nejsou ty verše úchvatné? „Mamka vlčí/začne zpívat uspávanky./Ještě lok. A do tmy mlčí/čtyři malé vlčí spánky.“

Takových alb je dnes potřeba jako sůl!

Ochutnávka zde.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*