Slovenská skladatelka, flétnistka a vokalistka SISA MICHALIDESOVÁ natočila v 33 letech jedno z nejsilnějších alb, jaké jsem v posledních pěti letech (kdy se věnuji usilovnému recenzování) slyšel. Nevím, zda za to mohou ona Kristova léta, ale její „Chloe“ se zařadila mezi moje fatální desky. Fatální proto, že po poslechu takové nahrávky jsem pocítil, že jsem ve svém životě opět pokročil o kus dál, neboť jsem odkryl opět kousíček tajemství mého bytí; a zároveň leccos přestalo platit, znicotnělo. Já vím, zní to pateticky, ale pokouším se pouze vyjádřit to, co mi poslech tohoto úchvatného alba přinesl. A pravděpodobně se mi to ani nepodaří…
Mytická cesta do světa mexických legend – tak zní podtitul alba. Jenže nejde pouze o magické historky o strašidelných bytostech a čarodejnicích. Chloe je postava z divadelní hry „Silent Rhapsody“, která vznikla podle Michalidesové knihy „Sisa a Sivý holub“. Tu Sisa napsala bezprostředně po překonání těžké onkologické choroby. Inscenaci režíroval italský režisér Matteo Destro; mimochodem jedna skladba alba („Chloe And Elf“) je mu také dedikována. Pouze režisér a autorka věděli, že hlavní postava Sisa byla přejmenována na Chloe. Jde o mytologické jméno, vyjadřující mladou bytost, dívku. A protože celá hra je beze slova a v maskách, nikdo jiný to neví. Ovšem pro Sisu je převtělení se do Chloe způsobem, jak svůj vlastní boj se smrtelnou nemocí přetransformovat do archetypálního, poetického příběhu o síle a vůli žít. A místo slov zde hovoří její hudba. Hru, a stejně tak album, uzavírá kompozice s výmluvným názvem „Fly Chloe, Fly!“ A Sisa alias Chloe vyšla z pekla a vzlétla do života. Nadmíru tvořivého…
Ještě jedna skladba na novém albu Michalidesové skrývá věnování („Bruchas“) – Victor Mariano Michalides je autorčin synovec, napolovic Mexičan, se kterým Sisa trávila hodně času a on ji vyprávěl mexické legendy a přiblížil indiánskou kulturu Toltéků. Ostatně ona sama se již nějaký čas zajímala o filozofii Carlose Castanedy.
Michalidesová přivedla do nahrávacího studia svého muže, muzikanta (jako klávesák na albu hostuje v posledních třech skladbách) a zvukaře Petera Preložníka mezinárodní sestavu výtečných instrumentalistů. Maďarský trumpetista (a křídlovkář) Kornél Fekete-Kovács byl zakládajícím členem Budapest Jazz Orchestra, hrál v Dés Lászlo Sextet, byl vedoucím Modern Art Orchestra, od roku 2005 má vlastní kvinteto. Podílel se jako sideman či lídr na stovce alb! Polský pianista Piotr Wylezol patří k absolutní evropské špičce (viz. recenze jeho solo alba „Improludes“ či strhujícího uchopení hudby skladatele Lutoslawského v triu se Szymonem Klimou a Adamem Kowalewskim). Rytmiku tvoří osvědčená slovenská dvojice Tomáš Baroš (kontrabas, el.bass) a Marian Ševčík (bicí, perkuse). Ve čtyřech skladbách hraje na sopránku či tenorsax Milo Suchomel, stejně tak je nepřesléchnutelný hornista Karol Nitran, člen Slovenského filharmonického orchestru.
Bezmála dvaapadesátiminutové album tvoří šest kompozic. Michalidesová v nich prokazuje jedinečný skladatelský talent, jakých v srdci Evropy není nazbyt. Všechny skladby jsou bohatě prokomponovány, hýří zvukovými barvami, dynamickými i výrazovými proměnami v souvislosti s narativní emocionalitou, aniž by se jakkoli umenšovala jazzová energie, bezprostřednost. Vitalita sólových chorusů je místy až dechberoucí. Muzikanti nabírají plnými dlaněni ze studnice hard-bopu a jazz-rocku, nechybí ani téměř severská melancholie, patrné jsou postupy soudobé vážné hudby a minimalismu.
Album otevírá „La Llorona“ (Plačící žena); hudba zpodobňuje mýtus o duchu ženy, která utopila své děti jako nástroj pomsty svému muži, který ji opustil kvůli mladší ženě. Něco jako mexická obdoba řecké Médey. Po lyrickém úvodu vystřihne první ze svých živočišných sól Kovács, posléze s nástupem el.piana a ostrých sazeb dechů se kompozice přechýlí k fusion-jazzu, vybuchne kontrabas a poté nefalšovaná jazz-rocková chuť. „Bruchas“ (Čarodejnice), mimochodem nejdelší track alba (13:39), je zprvu zvukově rozvolněná, což vytváří strašidelnou náladu. Postupně hudební tok nabývá na intenzitě, dynamické i rytmické proměnlivosti, barvy stříkají, melodie se vyklene jako duha, sopránka se zařezává do kůže, střídají se výsostná sóla, zapěje flétna. Trumpetista Kovács mi doslova vyráží dech, neboť v jeho projevu je nejen kus Milese Davise, ale především současného génia jazzové trubky, Verneriho Pohjoly! Esenci hudební lyriky představuje následující „Chloe And Elf“, a to především díky pianu. Ovšem i zde se vzedmou husté emoce a excelentní sóla Kovácse a Baroše. Do fusion zabalení „Chupacabras“ (tvorové, podobni kozám, ale s lidskými rysy, sající krev) znějí jako bigband, nápaditě protkaný hutnými sazbami (dechy podporují el.klávesy) a hbitými sóly (Suchomelův tenor je parádní!). Minimalistický klavír pak uvozuje neobyčejně silnou baladu „Isla de Las Muňecas“ (Ostrov panenek). Ten ostrov skutečně existuje; lidé na něm kdysi našli mrtvé děvčátko a dodnes tam nosí panenky a věší je na stromy. Muzikanti zde pracují s celou škálou niterných emocí, dokáží vykouzlit barevně bohaté souzvuky, zde za vydatné pomoci lesního rohu a flétny, sólo trubky je davisovsky rozechvělé, sopránka jiskřivá, piano v závěru až chopinovské. Album vrcholí jímavou oslavou vítězství života „Fly Chloe, Fly!“. Wylezol do klaviatury zkoncentroval snad veškerou lyriku světa a jeho sólový part bere za srdce, sóla kloužou po syntezátorové podmalbě, dochází k emocionální gradaci, ozvou se i folklórní motivy (ale nikoli mexické, nýbrž slovenské, potažmo maďarské), ve finále se vše rozvolní a je v tom fatálnost naděje. Ne, to není oxymóron! To je spojení slov, které nejlépe vystihuje moje pocity při opakovaném poslechu tohoto alba. Přiznám se, že jsem se od něj nemohl odtrhnout…