Zappa, porno, záporno a krásno na nové desce NTS
zvuk100%
obal90%
hudba100%
97%Overall Score

Ačkoli jsem uvedl, že novinka jazz-rockového NTS je provokativní, vyznívá LP „ZappornO“ (Amplión Records) z dosavadního trojlístku titulů tohoto tria posluchačsky jasně nejvstřícněji. Klávesák Michal Nejtek, basista Petr Tichý a bubeník Štěpán Smetáček tentokrát vytvořili sevřenější hudební útvary, jejichž poslech ale není o nic méně dobrodružnější než v případě předchozích počinů…

Na výsledném zvuku se podílel producent Simon Ratcliffe, polovina dance-elektronického Basement Jaxx. Již vloni pojali úmysl společně natočit v Londýně desku, ale sešlo z toho kvůli nedostatku financí. Trio tedy natočilo nový materiál v Praze, ve studiu Štěpána Škocha (Chinaski) a Ratcliffe přijel se svým zvukařem, aby dohlížel na natáčení. Poté nahraný materiál smíchal, zprodukoval a dokončil; třeba tím, že přidal zvuk syntezátoru, samply apod.

Titul „ZappornO“ představuje slovní hříčku, která v sobě skrývá mimo jiné (Franka) Zappu, porno (ale ve smyslu pokleslosti jako takové) a záporna (opaku kladna, což je zase další slovní hříčka). A přesně takovým nabalováním různě souvisejících smyslů a překvapivých nesmyslů je hudba NTS plná. Ono i to označení jazz-rock je pro ně příliš úzké a nepřesné. Samozřejmě, vycházejí z elektrického jazzu 70.let a art-rockových postupů, ale v každé skladbě nejde o jednolitý proud takto charakterizovatelný. V úvodním tracku „eNThuSiasm“ Tichého baskytara evokuje hutný kytarový zvuk, který zahušťuje typicky jazz-rockový proud. Ten je ale tvořen různými barvami elektronických kláves, jakoby Nejtek pozval na mejdan Coreu, Zawinula, Hancocka, Underwooda a dokonce Niemena. Kompozice „Goe the Song“ je zpočátku postavena na zvuku starého barového piana, jehož rozjívenost zahlušují až metalové riffy; posléze je dynamicky i výrazově proměnlivý tok sycen jazzovou lyrikou i jazz-rockovými ataky. Následující „Wesele“ začíná recitativem v polštině; hlas herečky Aleksandry Listwan zhmotňuje úvodní verše ze Senecovy Medey společně s Nejtkovou hudbou, která zní původně v roli scénické hudby téhož divadelního představení. Klávesy mají varhanní příchuť, kontrabas hraný smyčcem zní až fatálně, vše je ukotveno ve vzrušujícím art-rocku. Ve skladbě „Thine Scream“ Nejtkův elektronicky zkreslený hlas recituje verše Edny St.Vincent Millay, nejvýznamnější americké básnířky první poloviny 20.století. Syntezátorový zvuk posiluje Ratcliffe, Tichý hraje neobyčejně sugestivně na trubku, zjeví se i náznak sborového zpěvu, v závěru se vše rozpustí do ambientního závoje. Rozechvělý posluchač je pak zcela chycen a obestřen více než jednáctiminutovou skladbou „Memorie“ z pera Smetáčka, který tak prokázal schopnost zkomponovat melodicky i emočně přenádhernou hudbu. V ní může posluchač libovolně bloudit i nacházet a opět se ztrácet v omamné směsi jarrettovského jazzu, ambientu, minimalismu a jazz-rockového bobtnání. Finále alba patří mnohem kratší, ale velmi řízné, zvukově intenzivní skladbě „Art Zero“; zde se střetl Zappa s Art Zoyd…

Taková hudební krmě se hned tak nepřejí, říkám vám!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*