Andy the Doorbum v Pardubicích uhranul...

Andy the Doorbum v Pardubicích uhranul…

Jak jsme vás již informovali, do českých a moravských luhů a hájů zavítal osobitý americký písničkář ANDY THE DOORBUM. 15.června vystoupil v Klubu29 pardubického Divadla29 a byl to vskutku neobyčejný zážitek!

Ve stylových prostorách, kde nyní probíhá výstava výtvarníka Jiřího Křikavy ve stylu art-brut, stanul na malém pódiu pražský rocker s baskytarou Calvera. One-man show s basou, nic novýho, všechno už tu bylo, ukradený riffy, melodie, slova, náměty, kdo ví? Takhle popisuje sám protagonista svou tvorbu a v podstatě má pravdu. Za použití živých samplů vytvářel eklektický rockový svět, který tu připomínal Joy Division, The Swans či The Cure, onde art-rock sedmdesátých let, stejně tak punk, grunge nebo doom-metal, občas vystavěl až noisovou stěnu, v závěru zazněla minimalistická plocha. Texty jsou jednoduché, každé slovo se zařezávalo do basového toku, ale bohužel se často utopilo v hluku. Já umírám každou noc bez tebe…Nebo Moje peklo je na druhé straně hor/moje peklo je jen ve vašich hlavách… Když bylo rozumět, sugestivita jeho vystoupení byla ještě více umocněna. Osm skladeb bylo tak akorát, aby nezačaly splývat…

A pak tma, recitativ a objevila se hlava ďábla. A hra světel. A pak Andy the Doorbum začal zpívat. A všechno do sebe zapadlo. Psychedelie, space-folk, space-rock přelomu 60.a 70.let, všechny tyto výhonky LSD kultury, vyústily v neo-folk (proboha, neplést s Danielem Landou!), kde umělec s pomocí symbolů, mýtů, archetypů a kolektivní paměti bojuje s vlastními démony a běsy. Šlo v podstatě o materiál z jeho posledního alba „The Fool“ z roku 2014. Hned první píseň evokuje Davida Tibeta, duchovního otce neo-folku. Všechny další písně na sebe navazují plynule, pospojované dramatizovanými, jakoby filmovými, respektive scénickými předěly, takže před užaslými posluchači se odvíjí monotematický hudební příběh člověka, který se postupně zbavuje ďáblovy podoby, člověka, který se tvorbou brání zmaru. Jako chvástavý ďábel měl nadlidskou velikost, jako člověk skončil malý a na kolenou v modlitbě; nebyla to ale odevzdanost, nicotnost, naopak! Andyho živý zpěv byl mnohotvárný, ale vždy hutný, naléhavý, místy drsný až brutální; v jedné písni měl i leccos z narativní síly Nicka Cavea. Instrumentální složka byla podobně pestrá. Samozřejmě zněla z playbacku, ale vzhledem k tomu, že více než koncert to byla spíše divadelní performance, nikdo to nepovažoval za zpronevěření se profesionalitě. Akustický zvuk nástrojů drásaly často sporé, zato neobyčejně těžké beaty, někdy dronového charakteru, až dokázaly roztřást útroby. Nechyběl psychedelický opar tvořený harmoniem či varhanami, krystalicky čisté klavírní krůpěje, jakoby dětsky hrané ukulele, ambientní oblaka, popový popěvek, všeobjímající smyčce, industriální elektronika, hlukový nářez a dokonce čínská melodie.

Slovy se nedá popsat hudební i vizuální zážitek z toho vystoupení. Zbytek dopoví cyklus fotografií Vladimíra Sabo