Verneri Pohjola: Pekka aneb Když syn objeví tátu...
zvuk100%
obal, booklet80%
interpretace100%
kompozice100%
95%Overall Score

Finský trumpetista VERNERI POHJOLA vydal na britském labelu Edition Records další album. A pakliže to předchozí, „Bullhorn“ z února 2015, bylo událostí, čerstvá novinka (vyšla 2.června) s titulem „Pekka“ je počinem přímo epochálním!

A to hned z několika důvodů. Toto jedno z nejočekávanějších letošních alb na evropské jazzové scéně nejenže dokládá další interpretační růst nejtalentovanějšího trumpetisty současnosti a naplno odkrývá čtyři další nadějné osobnosti jazzu mezi jeho spoluhráči, ale jde o reinterpretaci tvorby Verneriho otce Pekky Pohjoly, mezinárodně uznávaného a ve vlasti doslova uctívaného prog-rockového basáka a skladatele. Tedy o nový pohled, generačně a žánrově odlišný, navíc ovlivněný vztahem mezi synem a otcem, jenž byl velmi problematický.

Znovuobjevení jeho hudby bylo pro mne nesmírně emotivní a mělo vlastně terapeutický účinek,“ prohlásil Verneri Pohjola.

Jeho otec Pekka hrál v letech 1970-74 v proslulé kapele Wigwam, jež produkovala výrazně progresivní rock zappovského střihu. Poté odešel na sólovou dráhu, zakládal různé soubory a spolupracoval třeba s Mikem Oldfieldem. Avšak v roce 2008 ve věku pouhých 56 let zemřel na následky těžkého alkoholismu. Jeho dva synové (kromě Verneriho ještě Ilmari, nynější člen kapely Oddarrang) ho vlastně znali více jako muzikanta, než jako tátu. Až osm let po jeho smrti byl Verneri schopen na žádost Jukky Perka na festivalu Viapori Jazz v Helsinkách připomenout tátův odkaz. A odtud už byl jen krůček k realizaci alba „Pekka“…

Na bezmála pětašedesátiminutové CD a 2LP (samozřejmě i digitální album) zařadil Verneri Pohjola sedm otcových kompozic z posledních dvou dekád. Spolu s ním a jeho trubkou v nich hrají hráč na Fender Rhodes Tuomo Prättälä, kytarista Teemu Viinikainen, Downbeatem zařazený do první dvacítky nejlepších hráčů na světě, bubeník Mika Kallio, pohybující se také na scéně free-improvisingu a soudobé vážné hudby, a Verneriho již dvorní kontrabasista Antti Lötjönen.

V okamžiku, kdy se jakýkoli trumpetista pouští do elektrické odnože jazzu či přímo jazz-rockové fúze, riskuje přirovnání k Milesi Davisovi, a tím pádem nařčení z nepůvodnosti. Verneri Pohjola tohoto věrozvěsta připomene pouze v úvodní skladbě „The Dragon Of Kätkävaara“, a to jen zpočátku, než vystřihne první sólový chorus. Jeho způsob hry v sobě snoubí ono nezaměnitelné skandinávské kolorování a zároveň neobyčejnou hutnost každého tónu, jež se slévají v čím dál intenzivnější proud, v němž doslova vybuchuje třpyt perel i ostří žiletek, celá škála návnad, na které se posluchač náruživě chytá. V baladě „Inke and Me“ je zvuk jeho trubky sycen navíc lidovou melodikou, aniž by ale, jako mnozí jiní, rezignoval na živočišnou vášeň, bez níž je pokus o vřelý cit a lyriku odsouzen k pouhému kýči. Dokáže také rozehrát hravou melodii až k mámivé chytlavosti a v závěru ji proměnit v jiskřivou oslavu radosti, jako je tomu ve skladbě „Benjamin“.

 

A jako každý velký hráč, který nepotřebuje exhibovat, nechává dostatek prostoru svým spoluhráčům. V jazz-rockové zvukové mase se samozřejmě uplatňují el.piano a kytara, a to nejen v roli tvůrců patřičně rockové říznosti. Piano perlivě zpívá, zatímco kytara je v sóle výbušná („First Morning“), ve zběsilé svižnůstce „Pinch“ vytvářejí až vražedná ostinata, která se promění v husté riffy, aby vyniklo virtuózní kontrabasové sólo; kontrast mezi rockovou drsností a jazzovou měkkostí způsobuje nebývalou zvukovou orgii, již ale v závěru překvapivě smete drtivá tónová změť. Vrcholem alba jsou pak dvě kompozice, které se jazz-rockové, byť originálně pojaté fúzi neobvyklou stavbou odlišují. Nejdelší track „Madness Subsides“ (13:47) začíná úžasnými tympány, posléze zmnoženými bicími, aby postupně a osamoceně rozkvetly ostatní nástrojové hlasy v jakémsi ambientním oparu. Po kontrabasovém sóle zvuk strhujícím způsobem zdrsní kytarovým staccatem a pak už se rozleje jazz-rockový veletok s rytmickými propletenci, elektronickými zvuky a proměnlivým hlasem trubky. Až do ztracena. Album pak vrcholí prazvláštní, baladicky laděnou kompozicí „Innocent Questions“ s antré el.piana, jež načrtne jímavé téma; po minutě a půl se přidá trubka s kontrabasem, téma uchopí v souzvuku piano a trubka, posléze převezmou kytara a piano, aby se čím dál více odhalil původ v modelovém barokním preludiu. Po 6.minutě pak na více než minutu osamí trubka, která ani zvukovou barvou nezapře barokní inspiraci. Skladba doznívá v lyrickém duetu trubky s perlivým el.pianem…

Posluchačsky nenasytné album!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*