Příliš přízemní Nebeská muzika
zvuk90%
obal, booklet100%
hudba60%
83%Průměrné skóre

Jedna prastará legenda hovoří, že terchovská zem je pozůstatkem zatoulané nebeské hvězdy, jejíž dvorní muzika – nebeští muzikanti – byli prvními osadníky Terchové

A tak vznikla někdy okolo roku 2000 kapela NEBESKÁ MUZIKA, aby autentickou domácí lidovou hudbu Terchové, mimochodem zapsanou do světového kulturního dědictví lidstva UNESCO, uchopila současným hudebním jazykem. A tak vznikl tzv.terchovský sláčikový bigbít. V čem je jiný, než podobný bigbít třeba takového Čechomoru? Soubor využívá akustických a elektrických smyčcových nástrojů, včetně oněch jedinečných škatulových, čili krabicových. (Ty si kdysi sezónní pracovníci z Terchové, kteří chodili za prací při sběru úrody, vyráběli z krabic a přepravek, aby si mohli zahrát svou milovanou hudbu; nosit s sebou skutečné nástroje bylo nemožné.) Počátkem tohoto roku pak vyšlo první autorské album Nebeské muziky. A protože jde o kraj Jánošíka, jeho obsahem nemohlo být nic jiného, než zhudebněné příběhy o zbojnících. Proto také dostalo titul „Zbojstory“. Jelikož jej vydal label HevHetia, čekal jsem hudební překvapení, opravdu unikátní fúzi. Bohužel album nesplnilo toto očekávání. Přesto patří k těm nadprůměrným, což je v případě tohoto vydavatelství již pravidlem, včetně vzorně vypraveného bookletu s ilustrovanou knihou (Ĺudmila Szybková) s příběhy a texty písní ve slovenském a anglickém jazyce…

Totiž s výjimkou závěrečné písně „Škatulová muzika“ onen výjimečně syrový zvuk krabicových houslí, violy a basy není bohužel přítomen prakticky vůbec. Posloucháme velmi dobře zahranou rockovou muziku na folklórní témata, po vzoru art-rocku umně proaranžovanou, s osvěžujícími výlety k jazzu nebo dokonce chorální hudbě. Stěžejní tvůrčí postavou souboru je Vladimír Moravčík (violy, píšťaly, perkuse atd.), autor hudby, tématu projektu i textů. Hlavní pěvecké party patří Ivaně Moravčíkové a Martinu Dikošovi (oba hrají také na housle). Smyčcovou sekci ještě doplňuje violoncellista a basák Andrej Dostál. Za bicími a perkusemi pak sedí Rudolf Maják. Nechybí ani hosté, mezi nimiž jsou třeba heligonkář a zpěvák Alojz Mucha, akordeonista Petr Hrubý a dětský sbor.

Nebeská muzika samozřejmě dokáže pracovat s rockovou dynamikou podobně precizně, jako náš Čechomor, ale přece jenom to chtělo více zviditelnit specifičnost terchovského folklóru. Nemohu si pomoci, ale valčíčkové mezihry („Uspávanka“), dětská roztomilost („Riekanky“), mužské halekání plus fujara („Ovečky“), folkování a´la Nezmaři („Láska“) a swingování („Borovička“) už jsem slyšel tolikrát, a vlastně se daly očekávat, když jsem poznal, že se nějaké originality nedočkám. Přesto se více než polovina alba poslouchá příjemně a šest písní (včetně již zmínené „Škatulové muziky“) si budu pouštět i opakovaně, aniž by ztratily svěžest. „Sobáž“ je bigbítový nářez, korunovaný houslovým sólem, říznou „Vojenčinu“ zdobí sugestivní chorálová mezihra, „Šibeničky“ si vystačí se syrovým mužským zpěvem za doprovodu violoncella a akordeonu, „Jánošík“ má hutný, prokomponovaný art-rockový zvuk. A v tomto duchu pak všechny převyšují úchvatně gradovaný „Zločin“ a vůbec nejlepší píseň alba, „Terchovský plač“. Tady je naléhavě teskný mužský zpěv pojat a´capella, oproštěn od instrumentálních nánosů, ale nápaditě zechovaný, a je střídán až chorálově znějícími flétnami a hlubokými smyčci. Tento vrchol je přesně uprostřed alba…

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*